Kateřina Olšáková

Učím, protože chci předávat dál svoje znalosti a zkušenosti

Usměvavá angličtinářka Katka si ze svého příjmení vůbec nic nedělá, se studenty výborně vychází a velice často mezi nimi nachází i své nové přátele. Původně studentka molekulární biologie v sobě během studia objevila lásku k angličtině a rozhodla se, že na místo času stráveného v laboratoři chce raději učit a předávat dál své znalosti, k čemuž ráda využívá i drilovou metodu. „Líbí se mi už jen ta samotná myšlenka, že studenty odtrhneš od složitých a zdlouhavých překladů. Má to příjemnou energii.“

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Vždycky mě jen něco donutili napsat ve škole, sama asi o ničem nevím, ale můžu říct, co jsem chtěla být, když jsem šla studovat vysokou. Chtěla jsem být molekulární bioložkou a věnovat se genetice. Biologie mě zajímala už na gymplu, protože je to něco, co je všude kolem nás. Ty jsi biologie, já jsem biologie, tady kytička je biologie (smích) a je zajímavé si uvědomovat ty zákonitosti kolem

Jak ses od toho dostala k výuce angličtiny?

Studium bylo zaměřené hodně na čtení a práci v angličtině, díky čemuž jsem taky vyjela do zahraničí, takže jsem se víc dostala do angličtiny a zjistila jsem, že mě baví víc ta než práce v laboratoři. Studovala jsem biologii nakonec čtyři roky. Dokončila jsem bakaláře a pak v půlce magistra jsem spokojeně odešla, protože mi přijde pořád zajímavější ta přírodní biologie než to, kam směřuje současné věda. Chtěla jsem si tu práci víc užívat, předávat ostatním lidem znalosti a dělat něco smysluplnějšího, než být zavřená sama v laboratoři v bílém plášti.

 
Takže jsi přešla ke studiu jazyků?

Ne, já jsem jazyky nikdy nestudovala. Nejdřív jsem vycestovala do zahraničí, pak jsem pracovala v Brně v jedné firmě, tam se angličtina taky hojně používala, pak jsem odjela na rok do Prahy, kde jsem pracovala v jazykovce. Nabírali tam lektory ne podle vzdělání, ale podle znalostí, kdy člověk prochází docela těžkým přijímacím pohovorem a testem, a když ho uděláš, tak ti řeknou, že se učí takhle a takhle. Učení v jazykovce mi celkově přišlo jako nejzajímavější práce. Ale protože ta jazykovka to měla blbě poskládané, bylo tam třeba padesát hodin týdně, takže pak člověk neměl čas na nic. To byl důvod, proč jsem tam skončila.

Byla jsem půlroku v Norsku v rámci Erasmu a samozřejmě na spoustě různých dovolených, ale to nemá ten stejný vliv, jako když si člověk vyzkouší jinou kulturu.

Neuvažovala jsi, že bys šla ty jazyky ještě studovat?

Na vysokou určitě ne. Já jsem taková skeptická k úrovni vzdělávání v ČR, ale v současné době chodím do jiné jazykovky a připravuju se na CAE. Přihlásila jsem se také do jedné organizace, která tě po projití přijímacím řízením pošle na měsíční pobyt v Anglii, kde se učíš angličtinu pro učitele. Když člověk pořád učí třeba jen ty nižší úrovně, tak mu ten jazyk upadá, takže bych se ráda pořád vzdělávala i sama. Koukat na filmy, dělat poslechy, vyjíždět do zahraničí. Vím, že tím, že jsem angličtinu nestudovala, není úplně na té úrovni, jako mají jiní, ale vím, že na tom musím dál makat.

Jak ses dostala k Jílkovi?

Úplně poprvé jsem se sem dostala přes akci FreeHugs, kterou organizoval Kuba Puškáš, který tady lektoroval, a my jsme si sem šly s kamarádkou nakreslit plakáty „Objímám zdarma“ a jelikož to bylo tady v jedné učebně, tak člověk najednou ví, kde to je. Když jsem pak přemýšlela, kterou jazykovku oslovit, tak jsem oslovila Jílka a hned po tom pohovoru jsem měla příjemný pocit. Chtěla jsem sem patřit.

Takže tvůj první dojem vlastně vůbec nesouvisel s pohovorem?

Člověk sem přijde, zjistíš, že je to tu fajn, nakreslí si svůj plakát, a jde zase pryč (smích) Na tom pohovoru mi to přišlo oproti jiným jazykovkám úplně jiný. Pája byl správně energický. Když pak s Evčou prezentovali školu, tak si člověk řekl, že do takového týmu podobných lidí by chtěl patřit. Ne jak v těch jiných jazykovkách, kde jsou staří lektoři a je to takové rigidní. Tady je to živelné a variabilní.

Jak jsi vnímala to výběrové řízení?

Vůbec jsem nevěděla, jak na tom jsem. Člověk se úplně jinak vnímá, když stojí před tabulí a musí reagovat na to, jak všichni ostatní hrají „náročné“ studenty. Na všechno se tě ptají, ty chceš pokračovat podle přípravy, ale najednou tě zastaví a máš hotovou třetinu toho z toho, co si člověk nachystá. Pak tam sedíš, koukáš na ty další uchazeče a říkáš si, jak bych na sebe působila já, kdybych se viděl z pozice toho druhého. Ale jelikož jsem se vždycky posunula do toho dalšího kola, tak jsem z toho měla čím dál lepší pocit.

Jak se ti líbí dril?

Líbí se mi už ta myšlenka, že studenty odtrhneš od složitých a zdlouhavých překladů a snažím se jim celý postup zautomatizovat, aby pak dokázali v běžné konverzaci v cizím jazyce rychle reagovat. Je to rozhodně užitečné.

Jaký přístup ke studentům ti vyhovuje?

Jsem zvyklá na tykání, i když samozřejmě v angličtině to není. Mně to strašně vyhovuje, protože já jsem strašně přátelský člověk. Když někoho učím, a pokud jsme stejné vlně, tak se z toho dřív nebo stává známý nebo kamarád, což mi naprosto vyhovuje. Já si ten styl sama vybírám. Má to být o tom, že si hodinu přijdou studenti užít. Pořád tam musí být lektor jako ta autorita, ale zároveň je to taky jenom člověk. Můžu se ho zeptat, můžeme se na všem domluvit.

Vedl tě někdo k učitelství nebo máš nějaký svůj vzor?

Asi ne, spíš to trošku vychází z toho, že jsem beran a baví mě říkat lidem, co mají dělat. (smích) Zároveň jsem takové věčné dítě, které baví hrát si. Já vám řeknu, jak to uděláte, ale zároveň si tu hodinu spolu užijeme a bude to příjemný. Vím něco víc, tak to předám, to mi přijde hezký, a proto jsem se rozhodla jít učit.

Umíš i další jazyky?

Učila jsem se francouzsky, ale tam jsem někde mezi věčným začátečníkem a mírně pokročilým, protože jak člověk nějaký jazyk nepotřebuje do života, tak ho zapomíná. Ale když jsem byla na Korsice, kde neuměl nikdo anglicky, tak jsem se zvládla francouzsky domluvit, i když jsem musela slovíčka tahat až z paty. (smích) Ale jakmile jsem zjistila, že ji tolik nepotřebuji, rozhodla jsem věnovat zdokonalování angličtiny. Ráda bych ale třeba naučila ruštinu, nebo italštinu.

Mluvila jsi o pobytech v zahraničí. Kde jsi všude byla?

Byla jsem půlroku v Norsku v rámci Erasmu a samozřejmě na spoustě různých dovolených, ale to nemá ten stejný vliv, jako když si člověk vyzkouší jinou kulturu. Mně se na tom strašně líbilo, jak ti otevřou oči. Zjistíš, co řeší stejně staří lidi z jiných zemí a často pak vidíš, že člověk žil jen v nějaké své krabičce. Uvidíš kus světa, přírodu, seznámíš se s lidmi a otevřeš oči. Já si myslím, že by měl být Erasmus povinný. Člověka to posune víc, než vysedávání na přednáškách. Pomáhá to zbavovat se různých předsudků vůči jiným národům. V Norsku byli snad všichni. Nevím, jestli tam byl i Australan, určitě tam nebyl žádný tučňák z Antarktidy, ale byli tam Evropané, Afričani, Asiaté, lidé z obou Amerik. Byl to úžasný zážitek.

Kam by ses ráda podívala?

Anglii bych si ráda projela, protože jsem tam byla jen jednou na chvíli, ale zároveň mě neláká takový ten víkendový výjezd do Londýna. Ideálně bych se ráda podívala do Kanady, na Nový Zéland. Do nějaké anglicky mluvící země, aby z toho člověk vytěžil co nejvíc pro sebe.

Čemu se věnuješ ve volném čase?

Kromě lektorování angličtiny lektoruju ještě jumping. Mám strašně ráda ty malinkaté trampolínky a pomáhalo mi to při sedavém zaměstnání. Lektorování sice není sedavá práce, ale je statická, a na jumpingu se celý zaskáčeš, přecirkuluje se ti krev a strašně tě to nakopne. Vybiješ se, ale zároveň se i nabiješ. A když jsi lektor, tak si tam můžeš pouště oblíbené písničky, které tě pořádně vybudí. Díky tomu máš i výkony lepší. Lektoruju to a užívám si to, jako angličtinu. Mimo to ráda čtu. Snažím se teď číst i víc anglicky, ale baví mě spíš beletrie, protože člověka vtáhne příběh a u toho vnímá tu gramatiku. Je to často lepší než učebnice. Mám strašně ráda knížky, které mají osobní příběh, člověk u toho samozřejmě nesmí být moc empatický, ale tyhle mě oslovují nejvíc .