Elena Kozáková | Lektorský tým | Jazyková škola Jílek Brno
608 33 22 10 kancelar@jsjilek.cz Dnes 9:00 - 12:00 - celý týden

Elena Kozáková

Lektorka ruštiny v Jazykové škole Jílek Elena Kozáková

Při učení se snažím, aby ze sebe lidé měli radost

V rodném Rusku se připravovala na kariéru vědkyně a lektorky historie. Shodou životních náhod se však odstěhovala za svým budoucím manželem do České republiky a učení dějin vyměnila za výuku ruštiny. “Jazyková škola Jílek je školou, ne jen poskytovatelem místnosti, ve které by se učilo. S ostatními jazykovkami se to nedá srovnat,” tvrdí lektorka,  která ráda vysvětluje jazyková specifika prostřednictvím kultury a charakterových rysů národa.

Co jsi přesně studovala?

Studovala jsem tři roky historii, poté jsem se dva roky věnovala teorii a historii kultury. Nejprve jsem se učila chronologii, tedy co, kdo, kdy dělal, a poslední dva roky proč to dělal.


Co jsi tehdy chtěla dělat?

Věnovat se vědě. Bavilo mě to a chtěla jsem v tom pokračovat dál. Měla jsem v plánu zůstat na katedře. To by znamenalo také učení, jen ne jazyka, ale historie. K tomu bych se ponořila do vědy a věnovala se svému výzkumu.

 

Rusové o sobě umí uvažovat nejen jako o konkrétním člověku, ale jako celku s ostatními. Češi jsou individualisti a umí si nastavit své osobní hranice. Tím pádem si umí vážit hranic jiného člověka. Ruská duše je široká. Je pro ně těžké chápat, že jejich chování by někomu mohlo vadit. Vnímají to jako takovou individualistickou malichernost.

 

Plánovala jsi tedy, že budeš jednou učit?

Učení byl pro mě takový přeskok. Na střední jsem studovala pedagogiku, jsem vyučený učitel prvního stupně. Pak jsem přešla k historii a k vědě. Když jsem přijela sem, tak jsem přeskočila zpátky k učení a vzpomínala z dávných dob na to, co jsem se učila, když jsem studovala pedagogiku. Třeba se časem vrátím zase k tomu, co mě bavilo, když jsem studovala vysokou školu.


Když jsi přijela do České republiky, začala jsi rovnou učit?

Pár let to trvalo. Zaprvé jsem se potřebovala naučit česky a vyřídit spoustu organizačních věcí. Musela jsem třeba být zaměstnaná, abych mohla v Česku zůstat. Až pak jsem dostala trvalý pobyt. Od té doby se věnuji lektorství ruštiny.


Když jsi začínala, vzpomněla sis na nějakého konkrétního učitele, který tě inspiroval v učení?

Vzpomněla bych si na konkrétního člověka, ale já jsem byla vděčná tomu celku, jak nás na střední škole učili pracovat metodicky. V šestnácti letech nám ťukali do hlavy, že pro malé děti musí mít každá hodina plán složený z opakování, nové látky, upevnění, opakování nového a závěru. Byl to pětidílný seriál, ze kterého se má skládat každá hodina. Když jsem začala učit, tak mi to vyskočilo a já za to byla vděčná. Konkrétního učitele si ale vzpomenu také. Nešlo o jeho pedagogický projev, ale o jeho projev jako člověka. Byl to můj školitel na vysoké škole, který nám o teoriích a filozofických tématech přednášel bez poznámek. Měl učivo strukturované v hlavě. Neznal vše nazpamět, ale věděl, co z čeho vyvodit. Když povídal, bylo to jako číst vědecký článek. Po jeho nejvydařenějších lekcích by se mi i bez poznámek podařilo provést celou lekcí tak, že by dávala smysl a vše na sebe navazovalo.


Řídíš se tím systémem, který ses tehdy naučila?

Samozřejmě. Hodně mi pomohla i školení v jazykovce, pomáhá mi být studentkou, koukat se, jak kdo přednáší. Řídím se systémem, ale spoustu materiálů jsem si vypracovala sama. Pořád něco nového vymýšlím, dívám se do učebnic jiných jazyků. Takže ke starému systému přidávám spoustu nových informací.


Čím si myslíš, že je Jílek oproti jiným školám výjimečný?

V Jílkovi je vytvořený tým, což v jiných jazykovkách není. Jinde mi ředitel předá skupinu, já přijdu, odučím a nechám si vyjet fakturu. Ani neznám své kolegy. Předpokládám, že to není v zájmu vedení. Takže se to nedá srovnat. Jílek je škola, ne poskytování místnosti, ve které by se učilo. Je to nesrovnatelné.


Měla jsi za dobu, kdy učíš, nějakého studenta, který byl pro tebe speciální?

Se studenty mám vždy dobré vztahy, velmi dobré mám hlavně s těmi, kteří v kurzech pokračují. Jsou to vztahy, které přechází do osobních vztahů. Potkávám se se spoustou lidí. Mám třeba studentku, která má psa, tak někdy vyrazíme na společnou procházku. I s jednou studentkou, která se přestěhovala do Prahy, se tak dvakrát do roka sejdeme a popovídáme si. Ještě jeden je úspěch, učím jeden dětský kurz. Ta holčina, kterou učím, vypadala, že je pořád nemocná, často nemohla přijít. Setkávaly jsme se už skoro rok a já jsem si říkala, že je to hrůza. Rodiče mi platí peníze, ona přijde, pokecáme si, hrajeme nějaké hry a to je vše. Minulý týden jsem udělala takovou závěrečnou práci a vyšlo z toho, že ta holčina toho umí spoustu. To bylo příjemné. Z různých kousíčků se jí to v hlavě poskládalo a umí toho spoustu.


Dosáhli tví studenti díky znalosti ruštiny nějakého úspěchu?

Lidé se většinou rusky neučí, protože by to potřebovali k práci. V tom je výhoda i nevýhoda. Nevýhoda je, že spousta lidí se učí raději anglicky nebo německy, ale už ne tolik ruštinu. Ti, kteří se ji učí, ji chtějí prostě umět, nemají z toho žádný jiný prospěch. Nedá se tedy mluvit o tom, že něčeho dosáhli, protože se naučili rusky. Napadá mě ale studentka, která píše doktorskou práci z ruského dějepisu, a ruštinu proto potřebuje. Jede do Ruska na stáž a už umí rusky natolik, aby mohla v Moskvě domluvit. Jsou to lidé, které to baví, baví je samotný jazyk i samotná kultura.


Proč se tedy lidé chtějí naučit rusky?

Pro Čechy je to poměrně vzácný jazyk. Navíc pokud mají starší rodiče, tak jim říkají, ať se hlavně neučí rusky. Přesto si k ruštině lidé cestu najdou. Ruština je láká, protože to je slovanský jazyk nebo proto, že je Rusko velké. Často studenti zkouší sebe samotné. Přemýšlí, co by se mohli naučit, i když to nutně nepotřebují. Je to pro ně něco navíc. Prostě přijdou a něco se naučí.


Jakým způsobem se snažíš učit?

Snažím se vše na lekci udělat tak, aby ze sebe lidé měli radost, že se něco naučí, poslechnou si novou písničku, dozví se něco o Rusku, ruské kultuře a mentalitě. Je jedno, jestli budeš psát s chybami nebo nevědět, jak se něco přesně skloňuje. No a co? Nesnažím se studentům předat všechno hned, všechno má svůj čas. Hlavně se snažím, aby byli rádi, že chodí a měli radost z toho času, který tu stráví. Pak jsou i výsledky příjemnější.


Snažíš se tedy Rusko na lekcích představovat ?

Ano. V každém jazyce jsou témata, která špatně lezou do hlavy, a když to nejde, je dobré se chvilku věnovat něčemu jinému. V takovou chvíli začnu podle úrovně studentů v češtině nebo v ruštině povídat o zvycích, o reáliích, o tom, jak Rusové vnímají okolí. Spoustu lidí to zajímá, protože nechápou, že se svět dá vidět úplně jinak. Tím, že jsem tady dlouho, umím si představit, jak uvažují Češi, a pamatuju si, jak uvažují Rusové. Jsem takový střed. Rusko je velké a Rusové jsou různí, já se nesnažím ukázat, že jsou skvělí, ale předat lidem objektivní obraz. Některé stereotypy o Rusku třeba nemusí být pravda. Nevím, jestli se mi to daří, ale snažím se některé představy o Rusku rozšířit a pozměnit.


Jak bys srovnala povahu Čechů a Rusů?

Znám jen tyto dva národy, tak neumím říct, co je slovanského, co je západního a co východního. Kdybych znala ještě nějaký národ, tak by to bylo ještě lepší. Ve spoustě věcí jsou si oba národy podobné, ale myslím, že Rusové jsou ve spoustě věcí natolik sví, že je to nesrovnatelné.


V čem to tedy je?

Do jedné věty se to dá shrnout tím, že západní individualismus je velice těžko představitelný pro Rusa. Rusové o sobě umí uvažovat nejen jako o konkrétním člověku, ale jako celku s ostatními. Češi jsou individualisti a umí si nastavit své osobní hranice. Tím pádem si umí vážit hranic jiného člověka. Ruská duše je široká. Je pro ně těžké chápat, že jejich chování by někomu mohlo vadit. Vnímají to jako takovou individualistickou malichernost. Říkají: “Vždyť já jsem takový otevřený, mi pro tebe ničeho není líto!” A chce zpátky dostat to samé. Když to nedostává, začíná konflikt. Rusové neumí dodržovat hranice, svoje ani cizí. Proto Rusové v Karlových Varech vystupují pro Čechy ne moc příjemně. To, jak jsou vnímány hranice, se pak projevují i v ruštině.


Takže na jazykové úrovni se projevuje charakter lidí?

Ano. Například v Česku máš v práci svou zodpovědnost a nemůžou na tebe navěsit žádné další povinnosti. V Rusku žádné hranice nemáš. Jsi za něco zodpovědný, ale zároveň ti může nějaký náčelník dávat další úkoly a ty nemůžeš říct, že ne. Rusové to pak třeba sabotují, mají zpoždění, ale neřeknou přímo ne. Když pak povídám o neosobních tvarech, tak vysvětluji, že v ruštině neříkám “já potřebuju”, ale “mě je potřeba”. V angličtině se používá “já” jako osoba, kreslí se na tabuli panáček, ale v ruštině je spousta tvarů, jak se té zodpovědnosti vyhnout. Jazyk je postavený tak, že vyjadřuje charakter. A když to učitel umí vysvětlit, studentům to pomáhá.


Co tě baví ve volném čase?

Zaprvé mám psa a zadruhé mě baví všelijaké ruční práce. Nejsem žádná umělkyně, ale zajímají mě věci obecně spojené s uměním. Také ráda čtu.


Co tě baví číst?

Vše, co je dobře napsané. Nesnáším primitivní špatný jazyk, v jakém žánru je kniha napsaná, to není důležité. Teď čtu ruskou klasiku. Čtu také spoustu speciálních věcí z kultury a z filozofie, které pak prostřídám s nějakým lehčím žánrem, třeba fantasy. Mám moc ráda Pratchetta a asi desetkrát jsem četla Harryho Pottera. Mám i seznam autorů, které bych si chtěla přečíst v češtině, ale zatím čtu spíš rusky.


Co jsi četla v češtině?

Českou klasiku jsem četla před zkouškou z češtiny. Četla jsem v češtině Hrabala, to je láska na první pohled, Kunderu znám spíš z překladů z ruštiny. Znala jsem Nesnesitelnou lehkost bytí dříve, než vyšla v České republice. Byla jsem překvapená, že tady vyšlo první vydání a já to četla mnohem dříve. To jsem byla papežtější než papež, že jsem znala Kunderu. (směje se)


Měla jsi možnost podívat se po Česku?

Já jsem člověk, který by nejraději seděl doma. Tím výkonem, že jsem překonala čtyři tisíce kilometrů, mi asi došel dech. Samozřejmě jsme jezdívali po republice, manžel je spíš turistický typ, tak znám Česko spíš ze stránky přírody, hor a lesů. Viděla jsem ale Prahu, Brno, Olomouc i jiná větší města.


Zajímá tě i česká historie?

V Rusku jsem sice studovala obecnou historii, ale měli  jsme šest semestrů ruské historie. České dějiny jsem se učila na zkoušku. Mám knížky z českého dějepisu na polici a jednou za čas si nějakou kapitolu přečtu. Hodně mi pomáhaly nahrávky Toulky českou minulostí, abych si naposlouchala jména, a myslím, že se v české historii vyznám. Obecně mají Češi velmi dobrou znalost historie. To se mi na Češích líbí, že znají své dějiny a svůj jazyk.



Máte nějaké dotazy? Napište nám!

JÍLEK

Jazyková škola

Štefánikova 2

602 00 Brno

Jazyková škola Jílek - Brno

Jací jsme a o co usilujeme


V Jazykové škole Jílek pohlížíme na jazykové kurzy očima studentů. Vše, co děláme, je zaměřeno na to, abyste dosáhli maximálního pokroku, cítili se příjemně a pozitivně motivováni. Jen tak může být výuka jazyka dlouhodobě efektivní a smysluplná. Díky více jak dvacetileté praxi nabízíme osvědčený a komplexní systém vzdělávání postavený na propojení drilové a komunikativní metody, který zajišťuje studentům ty nejlepší výsledky. Jazykové kurzy u nás probíhají celoročně ve třech semestrech.