Pavel Richter

Je úžasné sledovat radost studenta z pokroku, který udělal

Ředitel kvality výuky a lektor Pavel jazyky doslova žije. Svoji dětskou touhu být supermanem a zachraňovat holky v nesnázích přeměnil v touhu pomáhat studentům překonávat jazykové bariéry. Důležitější než učebnice anebo metoda je pro něj vždy konkrétní student. Lektor by se měl přizpůsobit učebnímu stylu jednotlivých studentů. „Výuka je o člověku, ten musí být v centru dění,” říká.

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?

Měl jsem dvě vysněná zaměstnání. Chtěl jsem být astronaut. Fascinovala mě tmavá obloha a hvězdy, což mi zůstalo doteď. A druhé povolání bylo, že jsem chtěl být superman. Strašně často se mi zdálo, že jsem superman, že lítám a že zachraňuji holky a pomáhám jim. Kluci v těch snech nebyli. (směje se) Takže superman a astronaut.

Potom, jak jsi postupoval vzděláním, jak to nakonec dopadlo?

Měl jsem co se týče mého vzdělávání takovou pohnutou historii. Odstartoval jsem to dobře, až do čtvrté třídy. Od páté do deváté jsem chodil na Janouškovu v Brně, což je fotbalová škola. Hrál jsem fotbal za Zbrojovku. Potom jsem šel na strojárnu, kde jsem potkal své nejlepší kamarády, se kterými se doteď vídáváme. Začínáme chodit na naše svatby a zapíjíme naše první děti, takže to je super. (směje se) Ve čtvrťáku na strojárně jsem si ale uvědomil, že tomu absolutně nerozumím a že derivace, integrály a kombinatorika jdou úplně mimo mě. Že jediné, co umím, je sčítat, odčítat, dělit a násobit. A že jediné, co mě baví a co mi jde, je angličtina.

Já su Brňák jak poleno, narodil jsem se v Brně, vždycky jsem tady žil. Já Brno zbožňuju, Brno miluju, Brno je až na nějaké výjimky úplně nejlepší město.

 

A co bylo dál?

Zkoušel jsem se pak hlásit na sociologii, ale v oborových testech jsem jako absolvent strojárny samozřejmě pohořel a měl asi deset procent (směje se) a nedostal jsem se tam. Ale ta vysoká byl spíš takovej back-up, chtěl jsem jít na pomaturitní studium angličtiny. To se mi podařilo a nastoupil jsem do pokročilejšího kurzu, kde mě to hrozně bavilo. Seznámil jsem se tam i s Tonym, s rodilým mluvčím, se kterým jsme pak hodně chodili do hospody, kde jsem se především v ranních hodinách naučil hodně anglicky, tak to bylo moc příjemný. (směje se) Pak jsem si udělal státnice a říkal jsem si, že bych jazyky chtěl učit. Šel jsem tedy na pedagogickou fakultu na angličtinu a francouzštinu, aniž bych francouzštinu někdy předtím studoval. Nějakým záhadným způsobem jsem se tam ale dostal. (směje se) Dál jsem se pak pokoušel studovat angličtinu s francouzštinou i na magisterském, ale říkal jsem si že s mými znalostmi francouzštiny si ji nemůžu dovolit učit. Po dvou letech jsem toho nechal a přešel jsem na dálkové jednooborové studium angličtiny.

Měl jsi během studia nějakou praxi?

Hned v prváku na pedáku jsem začal doučovat. Uměl jsem anglicky, bavilo mě to a šlo mi to. Tehdy jsem si to tedy myslel (směje se). Teď když se na to dívám po těch deseti, dvanácti letech, tak myslím, že to nebylo úplně super kvalitní, ale lidi to bavilo a i mě to bavilo víc a víc. Někdy ve třeťáku se mi vyskytla příležitost učit na čtyři měsíce na základce na Křídlovické. Byla výborná zkušenost, ale uvědomil jsem si, že chci zkusit i něco jiného. Myslím, že mi to moc nešlo, nebyl jsem tam úplně spokojený. Možná jsem tomu ani nevěnoval dost času, ale děcka to bavilo. Pak jsem přes léto přemýšlel, co a jak, a rozhodl jsem se, že zkusím jazykovky. A skončil jsem tady.

To byla první jazykovka, kterou jsi zkoušel?

Druhá, nastoupil jsem zároveň do Jazykové školy Jílek a Brno Cambridge School of English. Ta už ale neexistuje, tam to bylo všelijaké. Když ji srovnám s Jílkem, tak to jsou dva úplně odlišné světy. Pamatuji si, když jsem měl svoje studenty na půl devátou ráno dvakrát týdně, chodil jsem ráno na půl sedmou, abych jim odhrabal sníh a zatopil. Jinak by se tam vůbec nedostali. (směje se) A mě to bavilo, protože jsem svoje studenty měl rád a oni do hodin rádi chodili. Doteď se s nimi vídám, vlastně už sedm let.

Zároveň jsi učil tady.

Ano, s tou druhou jazykovkou jsem se po pár letech rozloučil a ta záhy zkrachovala. Zůstal jsem v Jílkovi. Pak jsem ještě tři roky učil na gymnáziu Křenová jako externí lektor kurz FCE. Na to strašně rád vzpomínám. Potom každý rok jezdím učit na jeden týden do Rakouska na školu v přírodě. Je to pro mě částečně taková pracovní dovolená. Práce mě baví a zároveň má člověk odpoledne volné. Tady v Brně jsem často v práci až do půl deváté večer.

Vzpomeneš sis, jak ses cítil, když jsi poprvé přišel do Jazykové školy Jílek?

Samozřejmě mi utkvěl v paměti pohovor. Byli jsme tam dva a museli předvést ukázkovou výuku asi na dvacet třicet minut. Docela mi to šlo a pak jsem teda udělal nějakou chybku, ale pak jsem se z toho dostal, to myslím, že se Markovi (pozn. ředitel) docela líbilo. Pak jsem odešel, rozloučili jsme se a asi za deset minut mi do šaliny volal Marek, že by se mnou chtěl zahájit co nejdříve spolupráci. To je moje první vzpomínka na jazykovku. Druhá je, že jsem byl v šoku, jak to takhle skvěle někde může fungovat. To bylo super.

S drilem ses poprvé setkal v Jazykové škole Jílek?

Ano, pro mě to bylo strašně zajímavé, protože tehdy jsem měl za sebou tři roky na pedagogické fakultě, kde je momentálně tou nejužívanější metodou komunikativní metoda. Na všechny ostatní metody - gramaticko-překladovou, audio-linguelní, na různé sugestopedie a přímé metody se dívalo svrchu, že to nefunguje. A já jsem v to tehdy samozřejmě věřil, takže to pro mě bylo spíš velmi zajímavé. Školení proběhlo velmi rychle, myslím, že mi to docela i šlo a pak jsem velmi rychle pochopit, o co jde. Za důležité jsem považoval porozumět tomu, co v lidech dril vzbuzuje. A když jsem si uvědomil, že se snaží o to, dát jim v gramatice systém, ujasnit ji a rozmluvit je, tak mi to najednou začalo dávat smysl. Tehdy jsme si s Markem přemýšleli, jak zakombinovat dril do komunikativní výuky.

Jak na dril vzpomínáš?

Na dril vzpomínám dobře, bylo to velmi energické. Měl jsem strašný strach, že to nějak zkazím. (směje se) Teď jsem měl v jednom drilovém kurzu asi 22 lidí, ale to bylo tak úžasné, studenti mi dávali tolik energie a já jsem jim tolik energie vracel. A všichni jsme pak o půl deváté večer odcházeli úplně nadšení.

Vzpomeneš si na nějakého konkrétního studenta, který ti utkvěl v paměti?

Vzpomínám na svůj první kurz tady. Tehdy se tomu ani neříkalo komunikativní, protože byly dva drilové kurzy a na to navazoval konverzační kurz. Chyběl tady systém, vlastně až potom, co přišel Marek, tak to začalo dávat smysl. Ten do toho pořádně šlápl a díky němu to vypadá teď tak, jak to vypadá. Pamatuju si teď. Lada tuším. Chodila ke mně do kurzu A2/A1 pre-intermediate a ta vím, že jsme si hodně povídali, něco jí vyhovovalo, něco ne, to byl vlastně můj první kurz dospělých lidí a ta s námi tuším pokračuje až doteď, loni jsem jí potkal a říkala teď jsem měla pauzu, učím se u vás německy, ale teď si asi zase dám dril. Takže to je moje první studentka, kterou si pamatuji, to je vlastně už šest let.

Co pro tebe jazyky znamenají? Jsou teď součástí tvého života.

Rozhodně, je to moje živobytí. Pro mě jazyk je především způsob, jak se domluvit. A to ve všech ohledech. Nejenom sdělit to, co chci, ale říct jak - tím správným způsobem. Když člověk umí česky, tak je to fajn, ale ochuzuje se o strašně moc příležitostí, jak si popovídat s jinými lidmi. A to, co já se snažím studentům předat je to, že když se naučí nějaký ten cizí jazyk a jedou potom do cizí země, konečně nebudou závislí na průvodci. To jsem si uvědomil, když se setkávám s lidmi, už stovky studentů jsem učil, všichni prostě… automaticky když jedou na dovolenou, tak jedou přes agenturu. A pak mi došlo, že pro ně tím největším problémem je jazyk. “My bychom měli strach, že bychom se nedomluvili.” A už to jede a už do nich hučím, ať jedou sami, protože až když nejsou závislí sami na sobě, tak poznají danou zemi a místní kulturu. Chodí po  kavárnách a památkách, cestují. Každý má rád něco jiného, někdo spí ve stanech a druhý má rád drahé hotely, ale je to fuk. Člověk poznává tu kulturu a tu zemi sám. Sám si načte něco. Jazyk je hlavně o tom domluvit se a je to především prostředek, jak nezprostředkovaně poznávat jiné světy, přímo.

Ještě se vrátím k lektorům a učitelům, kteří tě učili, je tam nějaký, který hrál velkou roli v tom, kam ses orientoval?

Já musím říct, že spousta mých studentů i kolegů si stěžuje na učitele na základní, střední škole, ale já si nestěžuji, protože si je ani nepamatuji, což je možná ještě horší. Ničím mi prostě neutkvěli. Za základky a střední si pamatuji vlastně na ty lidi, protože to byly výrazné osobnosti, ale ne na ty hodiny. No a na vejšce to už bylo úplně o něčem jiném, tam už jsem věděl, že to chci dělat a potkal jsem americkou učitelku doktorku Ritu Collins, která mě strašně ovlivnila. Přijela do Brna tehdy z Rumunska tuším, jako člověk, který cestoval napříč světem, a pak tady skončila na pedagogické fakultě v Brně. Ta mi strašně sedla, zamiloval jsem si ji, ovlivnila mě strašně moc a díky ní jsem zjistil, že to asi fakt chci dělat, že chci těm lidem pomáhat, že je chci vzdělávat. Tehdy jsem ještě věřil v to, že to budou děti nebo dospívající anebo všechno napříč. A tam jsem pochopil, co to je výuka, že to je o tom člověku. Že učebnice ani metoda nejsou tak úplně důležité. Nejdůležitější je ten člověk, ten s kým ty jednáš. V angličtině se tom u říká student-centered, tak aby ten student byl v dění, ne úplně jemu přizpůsobená, jeho stylu učení a potřebám ano, ale ty jako expert jim dodáváš nějakou službu. Ty bys měla být profík, ty tu službu dodáváš, čemu ty věříš, ale pak samozřejmě potom na základě toho, jak na tom ten student je. Co ho baví, co ho nebaví, co mu pomáhá, co mu nepomáhá, z toho potom deviuješ a měníš svůj styl výuky. Takže určitě ta Collins, u které jsem psal i bakalářku. Na to vzpomínám doteď. Dokonce, když jsem byl v Americe, tak za námi přijela do Washingtonu, byli jsme spolu v Baltimoru a bylo to úžasné odpoledne, doteď na to vzpomínám, jak jsme tam jedli toho humra a navštívili jsme domov pro seniory, kde bydlel její otec. To bylo úžasné, asi díky ní učím. Ona nebyla asi úplně ráda, když jsem začal učit dospělé, ne že bych jí zklamal, ale vždycky věřila, že budu učit děti. Ale vlastně mám v jazykovce i dětské kurzy. Díky ní jsem si uvědomil, že učení má smysl, že to má cenu a že je to úplně úžasná služba.

Co je kromě učení náplní tvojí práce?

Momentálně tady působím tady jako ředitel kvality výuky, což je úžasná práce, která zahrnuje úplně všechno. Od náboru lektorů, vedu pohovory, lektory vybírám, v docela propracovaném, precizním a dost přísném výběrovém řízení. Pomáhá mi s tím supervizorka Evča Valentová, popřípadě ředitel Marek Veselý nebo někdo z našich lektorů, pokud se jedná o jiné jazyky než je angličtina, němčina nebo francouzština. Pak to pokračuje dál - zaškolování, povídání si s lektory. Společně s kanceláří je to organizace školení, ať už v komunikativní nebo drilové výuce, kterou vede Marek, následná supervize, zpětná vazba, motivování lidí, řešení koncepčních věcí, řešení sylabů, řešení toho, co se bude dělat, jak vhodně kombinovat komunikativní metodu a dril. Je toho strašně moc.

Jak jsi mluvil o tom, že jsi byl v Americe, co jsi tam dělal? Máš jako vášeň cestování nebo jsi tam studoval anebo pracoval?

Já jsem tam byl na programu work and travel, klasika. Dělal jsem tam s kamarády plavčíka u bazénu poblíž Washingtonu. Ta firma vlastnila síť bazénů, respektive zajišťovala ty plavčíky a pracoval jsem tam s kamarády a s mojí přítelkyní, teď už mojí ženou… To byl náš první křest ohněm, protože jsme se znali pár měsíců, pět, šest měsíců a jeli jsme spolu na čtyři měsíce do Ameriky, to bylo super. Tam jsme plavčíkovali, potom jsme nějakýé tři týdny cestovali po východním pobřeží, z Washingtonu jsme dojeli až na Floridu, z Floridy jsme potom letěli do Bostonu a pak zpátky Boston, New York, Washington, bylo to parádní.

Máš nějakou vášeň, o které bys třeba dokázal dvě hodiny nadšeně vyprávět?

Výuku. V co věřím a co je podle mě ve výuce důležité. Spíš debatovat o tom, bavit se s kolegy, s lidmi, co je baví, co je nebaví, a proč je to baví nebo nebaví a co jim vyhovuje a co naopak ne. Proč je to bavilo s nějakým lektorem a s jiným ne. Proč někoho bavilo jet podle učebnice a někoho ne, když máš ve výuce deset lidi, tak tam máš deset úrovní, deset individualit, deset osobností, deset stylů. Každý člověk je individualita a musíš s tím umět pracovat, je strašně zajímavé získávat informace od lidí, bavit se s nimi o tom a snažit se je i trochu ovlivňovat, trochu manipulovat, že to má cenu a ať do toho jdou. Určitě dokáži nadšeně vyprávět o výuce a asi o cestování, o cyklistice, zbožňuji kolo. Vlastně už několik let trávíme dovolenou na kole.

Kam jezdíte?

Zbožňujeme Čechy, Moravu i Slezsku, ale naší nejoblíbenější destinací je Rakousko, tam jsme byli třikrát na kole. Jednou jsme byli asi na čtyři týdny v Itálii. V Rakousku jsme byli na čtyři týdny, moje žena tehdy učila na základní škole, takže měla volno přes léto. Loni jsme byli na Šumavě, v Rakousku a Německu. Letos se poprvé chystáme s koly letět do Švédska. Už to nebude na měsíc, ale na čtrnáct dní.

Jsi ten typ, který si dovolenou detailně naplánuje nebo jedete prostě tam, kde se vám to líbí?

Moje žena je úplně skvělá v organizování věcí, to je geniální a střídáme se, jednou to naplánuji já, jednou ona, ale detaily to nemá cenu vůbec plánovat. Něco si naplánuješ a rozbije se ti kolo, tak prostě holt koupíš krosnu a necháš někde kolo a čtrnáct dní chodíš. To se nám tedy naštěstí nestalo, ale spíš člověk má mapu, popřemýšlí si, zjistí si kempy, jak to tam funguje s obchody, kolik věcí si musí brát, co tam koupí. Kolem jakých velkých měst pojede, kde koupí kartuše, takže takové praktické věci. A potom máš plán a mapu, někde se ti to líbí víc a zůstaneš tam o den déle, někdy prostě jsi v horách tak tam zůstaneš tři dny, jeden den jezdíš a další dva chodíš.

To kouzlo je i v tom, že stanujete? Nebo si dokážeš představit, že se ubytováváte po hostelech?

Nedokážu, v hostelu jsme spali jen jednou a to bylo vyloženě praktické, protože jsme chtěli vidět Vídeň a odsud jsme pokračovali dále na jih. Zbožňujeme kempování, vaření, stan, táborák, oheň, chladná rána a měsíc. Člověk má všechno vlhké, to je prostě úžasné. (směje se)

Jak jsi říkal, že jsi hrával fotbal, chodíš ještě hrát?

Jo, hrajeme fotbal. Před pár lety jsem přestal hrát velký fotbal, už jsem na to neměl čas, neměl jsem čas chodit na tréninky a to pak nemá cenu, když něco neděláš na sto procent. A tak jsme se rozhodli s kamarádem asi ve dvě ráno, že založíme klub malé kopané nebo futsalový tým jsme chtěli založit, tak jsme druhý den sedli na internet a zjišťovali jsme co a jak a v roce 2007 tuším jsme založili klub malé kopané CF Relax. CF je z francouzštiny, jako Club Fotbal a relax prostě, protože nás to baví, hrát s kamarády, neřešit moc výsledek, aby si to všichni užívali. Ten klub máme doteď, hrajeme vlastně brněnskou druhou ligu a pořád jednou, dvakrát týdně hraji.

Jaký máš sen do budoucna?

Tyjo, já mám jediný sen, abych vedl spokojený život a všichni okolo mě byli spokojení a šťastní. A asi abych dělal věci, který mě baví, uspokojují, dělal je pořádně a byl pořád lepší a lepší v tom co dělám. Já pořád věřím na takové to životní štěstí, že cílem člověka je, aby byl prostě spokojený a nepotřeboval nic víc, než člověk má.