Marek Veselý | O jazykové škole | Jazyková škola Jílek Brno
608 33 22 10 kancelar@jsjilek.cz Dnes 8:00 - 15:00 - celý týden

Marek Veselý

Ředitel a spolumajilitel Jazykové školey Jílek Marek Veselý

Chci, aby každý u Jílka mohl být na svou práci hrdý

Ředitel Marek je člověk, který se nebojí výzev. V sedmnácti odjel na rok do Spojených států, pracoval na Úřadu vlády i na zámořské lodi, bral se za lidská práva, věnoval se závodně sportu. Převzít po Honzovi Jílkovi vedení školy, ve které sám dlouhá léta učil, byla výzva, díky které mohl naplnit své ideály a předávat kvalitní výuku tak, aby byli spokojení lektoři i studenti. „Když lidi dělají to, co je baví a co umí, pak to dělají dobře. Učení se cizímu jazyku a jeho znalost měla na můj život velký vliv. Jsem rád, když můžu předat dál to, co pomohlo i mě samotnému” říká Marek.

 

 

V Jílkovi jsi začínal jako učitel angličtiny. Kde ses naučil anglicky?

Na střední jsem strávil rok v Americe. Dlouhodobý pobyt mi přinesl zásadní pochopení americké kultury a otevření se jiným kulturám. Pochopil jsem, že věci nejsou dobré a špatné, ale jsou prostě jiné. Druhou věcí bylo, že se mi tam začalo strašně stýskat po Brnu a České republice obecně. To bych předtím nečekal. :-) Když jsem přilítal nad Německo a viděl ty červené střechy, silnice a vesničky, tak jsem si říkal, to je krása, už brzy budu doma. Nakonec to tak rychle nebylo, protože se ve Frankfurtu ukázalo, že jsem ztratil druhou část letenky z Frankfurtu do Prahy. Trvalo mi další dva dny, než jsem se dostal domů.


Problémem škol je, že v nich funguje velký sociální tlak v rámci třídy na to, aby se člověk buď neztrapnil, když náhodou řekne něco špatně, nebo naopak nebyl za šprta. Dělám oblíbený test se studenty, že se jich zeptám, kolik je tři plus tři. A je ticho. Lidem v tu chvíli běží hlavou dvě věci. Buď řeknou, že je to šest a učitel se jim vysměje, že je to něco jiného, nebo to řeknou a budou za blbce, protože je to přece úplně jasné.

 

Jak ses dostal do Států?

Začátkem 90. let se rozdávala spousta stipendií pro středoškolské studenty. Já jsem jedno takové získal díky celostátní soutěži. Chodil jsem do anglické třídy, ale popravdě jsem nebyl žádný premiant. V celostátním kole mi pomohlo, že jsme měli testy dopoledne a ústní až pozdě odpoledne. S klukama jsme na náš pohovor dlouho čekali, bylo nám osmnáct... no a člověku po dvou pivech připadá všechno jako dobrodružství. (směje se) Ta komise si prostě vybírala lidi, kteří byli zvědaví a otevření. Protože v tom věku není úplně snadné být tak dlouho v cizím prostředí. Internet ještě nefungoval jako teď. V Americe jsem si mohl dovolit telefonát jednou za měsíc, jinak jsme si s rodinou vyměňovali dopisy. Češtinu jsem kolem sebe vůbec neměl a po návratu jsem s měl nějaký čas mluvit správně česky.


V čem tě to změnilo?

Změnilo mě to naprosto zásadně. Lidi říkají, že Amerika je taková a maková a Američani jsou blbci, ale já tam nebyl na týden nebo na měsíc. Já tam chodil do školy a zažíval věci, které zažívají děcka v těch středoškolských seriálech. Kromě toho, že tam nikdo nebyl upír a vlkodlak. Myslím, že mají dobře nastavený vzdělávací systém. Když chce někdo makat, tak má daleko lepší možnosti než u nás. A učitelé tam byli skvělí. Nikdy bych si nemyslel, že by mě bavila matika, a tam to byl můj nejoblíbenější předmět.

Jinak obecně jsem si uvědomil, že se o sebe umím postarat sám. Když nastane nějaká situace, tak nemá cenu panikařit, protože člověk se nějak rozhodnout musí. Nikdo jiný to za tebe neudělá. To se mi hodilo třeba v tom Franfkurtu. Když jsem se vrátil, byl jsem daleko nachystanější na život, než když jsem odjížděl. Navíc jsem měl perfektní znalost angličtiny. Bylo přirozené, že jsem potom začal pracovat v Jílkovi, a nepřišlo mi divné, že já ve svých osmnácti tam přijdu do třídy, vykládám něco padesátiletým profesionálům a mám být za autoritu. Teda ze začátku mi to trochu divné přišlo, ale rychle jsem se naučil všechno, co k tomu patří. Znalost angličtiny, ke které mi pomohla Amerika, mě vždycky posouvala dál. Vždycky jsem uměl to, co všichni ostatní, ale k tomu ještě něco navíc.

To základní poučení se týká výuky cizích jazyků. I našim studentům říkám: střihněte si u nás drilový kurz, ať se rozmluvíte a uděláte si pořádek v gramatice. A potom, jestli na to máte čas a nemáte závazky, odjeďte na rok někam do ciziny. 


A nepřemýšlel jsi ty sám po návratu z USA nad studiem angličtiny?

Nikdy. Angličtine je pro mě prostředek. Umím prostě to, co čtvrtina světa zná od narození. Když někoho baví vrtat se v historii a lingvistice, tak je to bezvadné, ale podle mojí zkušenosti spousta lidí, kteří se do filologických oborů pustí, nakonec nachází velké uspokojení v tom, že jazyk můžou použít k učení lidí. Já jsem šel studovat politologii a žurnalistiku. Angličtinu jsem u toho používal. Přišlo mi fajn, že se můžu kdykoli podívat, co o nějaké události píše BBC nebo zahraniční autoři. Přišlo mi to normální. Až v jednu chvíli jsem si uvědomil, že to samozřejmé není. Měli jsme jako materiál na zkoušku knížku v polštině a já zjistil, že cizí jazyk může být pro někoho komplikací. Já jsem jazyk vnímal jako zábavu, věc, která mi umožní rozšířit si obzor a jet kamkoli na světě. Když jsem někam jel, tak jsem řešil, jestli mi tam bude zima nebo teplo, ale neřešil jsem, jak se tam domluvím.


Proč je důležité učit se jazyk?

Studenti odcházejí ze státních škol s tím, že je prostě vhodné nějaký cizí jazyk umět "protože to umí každej". K nám pak nejčastěji přicházejí udělat si konečně jasno v gramatice a přestat se bát mluvit. Ale je dobré si to pro sebe formulovat přesněji. Dobrou motivaci má babička, jejíž dcera se provdala do Anglie a ona si chce popovídat se svými vnuky. Kluk, který si nabrnkl Italku a chce se naučit italsky. Dobrou motivaci mají lidi, které jazyky baví. Některým jazyky jdou a čím více jich člověk ovládá, tak tím rychleji se učí další. Říká se, že šestý jazyk už jde sám, a já myslím, že je to pravda. Dobrá motivace je, když lékař chce jít pracovat do Německa nebo kuchař do Anglie. 

 

Tihle lidé mají dobrou motivaci, jaká je ta špatná?

Špatná motivace je, že zbyly peníze v zaměstnaneckém fondu a je potřeba je utratit. Nebo že cizí jazyk už umí každý blbec a já jsem ten největší blbec, který to ještě neumí. Studenti mívají často pocity méněcennosti, že jsou proto špatní a musí to napravit. Nemají radost z toho, že se něco nového naučí. Jejich přístup se pak promítne do vztahu s jazykem, který je těžký na naučení. Má spoustu pravidel, která se musí dodržovat, a pokud to studenty otravuje, pak se ptají jak v první třídě: “A k čemu nám to bude? Stejně to nikdy nepoužijeme.”

 

Měl jsi nějakého studenta, který takto díky jazyku něčeho dosáhl?

Učil jsem jednoho kluka, který chtěl pracoval v Anglii jako aupair a byl dyslektik. Já to nechápal. Byl námořník, plavil se na českých nákladních lodích, ale chtěl se prostě raději starat o děti. A nakonec se mu to splnilo, byl to super kluk. Neuměl dvakrát za sebou stejně napsat jednu větu bez chyb ani česky, ale naučil se mluvit a neostýchal se. Učil se rok a půl a pak mi psal z Anglie, že je tam a pracuje s dětmi. Byl zvyklý, že na něho lidi koukají, trochu se při mluvení zadrhával, ale jazyk ho bavil, hrál si s ním a to stačilo. Když se člověk něčemu věnuje s radostí a denně, tak se výsledek musí dostavit.

 

Odkud pochází ten pocit, že lidé mají z cizího jazyku strach? Je to ze škol?

Věřím tomu, že se to ve školách mění a bude měnit k lepšímu. Obecně se znalost jazyků stále zlepšuje. Dnes už každý odmala kouká na seriály s titulky nebo sleduje Youtube, kde jsou videa v angličtině. Mnoho vzorů, hrdinů a celebrit pochází z anglicky mluvícího prostředí. Dnes se každý dostává do styku s angličtinou mnohem více a snadněji než dříve.

Problémem škol je, že v nich funguje velký sociální tlak v rámci třídy na to, aby se člověk buď neztrapnil, když náhodou řekne něco špatně, nebo naopak nebyl za šprta. Dělám oblíbený test se studenty, že se jich zeptám, kolik je tři plus tři. A je ticho. Lidem v tu chvíli běží hlavou dvě věci. Buď řeknou, že je to šest, a učitel se jim vysměje, že je to chyták, nebo to řeknou a budou za blbce, protože je to "přece úplně jasné". Nevím, jestli je to český fenomén z komunismu, držet hubu a krok, ale rozhodně je to něco jiného než v té vysmívané Americe, kde jsou lidé vedení ke schopnosti vyjádřit se. Není problém udělat chybu, ale daleko horší je neumět se zapojit do diskuze jenom proto, že se něčeho bojím. U nás ten probém větštinou není v tom, že by Češi neměli znalosti, neznali dost slovíček nebo nechápali gramatiku, ale berou jazyk jako povinnost a bojí se něco použít špatně. To je mor, který se v jazykovce snažíme odstranit. 


Jak může jazykovka studenty tohoto strachu zbavit?

V první řadě jsme si toho strachu vědomi a přemýšlíme o něm. Zakladatel školy Honza Jílek je psycholog a velmi neortodoxní člověk, kterého tato situace štvala, tak nastavil spoustu metodologických věcí, které dodržujeme dodnes. Jedna z nich, která připadá akademickým angličtinářům rouhačská, je, že znalost jazyka a informace, které předáváme, jsou půlka úspěchu. Ten druhý a neméně důležitý moment je, aby lidé byli naprosto spokojení, cítili se příjemně a neustále měli pozitivní zpětnou vazbu. To jsou věci, které způsobí, že se u nás v kurzu studenti nejen jazyk naučí, a přitom si uvědomí, že je to zábava a o nic nejde. Dokáží se pak učit se zájmem a neostýchají se mluvit. Myslím, že největší problém, kterého se školy dopouštěly a pravděpodobně stále dopouští, je srovnávání s někým jiným, s ideálním studentem, s premianty. Vždycky se ale člověk může srovnávat jenom sám se sebou. S tím, co uměl včera, před týdnem, měsícem nebo rokem. Pokud se zlepšil, zaslouží si pochvalu a je to úspěch. Z mé zkušenosti, lidi, kteří dělají významné pokroky, nebývali premianti, kterým šlo všechno samo, ale ti, kteří se museli učit a vydřít si to. Těm tady můžeme strašně pomoct, protože dokážeme docenit každý jejich úspěch.


Jak moc důležitá je v tomto procesu osoba lektora?

Lektor je takový bůh, který musí zařídit, aby všechno klapalo. A dobrý lektor zařídí všechno tak, že to není vidět. Studenti se pak chytí, pokračují samospádem a nabíjejí lektora zpátky. Tito lektoři ale nejsou lidi, kteří se tady náhodou sešli. Vím, že je za tím spousta práce. Hledáme lektory mezi lidmi, kteří jsou zajímaví, dokážou studenty zaujmout, a jsou přirozeně nadšení. Nejvíce je pak potěší, když něco dobře vysvětlí a ten student řekne: “Aha!” Lektoři mají za úkol nastavit na hodině uvolněnou atmosféru. Je důležité na tom pracovat, aby to před hodinou, nebo dokonce během lekce, nevypadalo jako v čekárně u zubaře.


Jaké jsou vlastnosti, které u lektorů hledáš? Spousta z nich oceňuje, že v Jílkvovi není nutné mít diplom.

Diplom vůbec nic negarantuje, ani filologický z jazyka, ani z pedagogické fakulty. První věcí, kterou musí lektor mít, je jazyk na perfektní úrovni, to je dané. Dále to možná bude znít trochu ezotericky, ale já u lektorů hledám jiskru v oku. Vzal jsem lidi, kterým se vůbec na pohovoru nepovedla ukázka výuky, ale svým způsobem zaujali. Při vyhodnocení jsem jim třeba řekl: "to bylo fakt úplně mimo", a ten člověk odpoví: “No jo, já byl nervózní jak pes, já jsem to nikdy nedělal. Ale byla to docela sranda, ne?” Takového člověka, když splňuje další předpoklady, třeba vezmeme do výcviku. Technické dovednosti jsme schopní mu předat a během dalšího měsíce vidíme, jestli to přijímá a učí se. Důležité je, že má svůj pohled na život a na jazyk, nepřestává na sobě pracovat a přenáší to poté na studenty. A pak jsou u nás samozřejmě lektoři, kteří přišli na pohovor a vyšvihli takovou ukázkovou hodinu, že bych se u nich sám chtěl učit. 


Co podle tebe odlišuje Jazykovou školu Jílek od ostatních?

Chci, aby učení byla pro studenty sranda, ale pro lektory vážná věc. Líbí se mi slogan jedné Londýnské bageterie: “Nebereme se příliš vážně, ale co děláme pro vás, děláme naprosto seriózně.” Chci, aby ta zábava, motivace a energie, kterou lektoři předávají se znalostmi studentům, nebyly jen nahodilý výstřel, ale aby to mělo jasný základ. Nastavuji systém, aby každý, kdo tu pracuje, mohl být hrdý na svou práci. Z příběhů klientů a lektorů si skládám obrázek, že spousta škol funguje jako zprostředkovatelské agentury, které v zásadě necítí potřebu ručit za kvalitu toho, co nabízí, a opírají se o diplom jako záruku toho, že lektor bude kvalitní. Takhle já to nechci dělat. Rád bych, aby to, co nás odlišuje, byla kvalita našich lektorů.


Co by pro tebe byl největší úspěch?

Chci, abychom byli škola, o které se ví, že je dobrá. Říká se, že když projekt přežije otce zakladatele, tak je vidět, že je životaschopný. To se nám povedlo, protože zakladatel Honza Jílek už vedení školy předal. Z dlouhodobého hlediska je tohle i můj cíl. Chci, aby škola byla dobře nastavená, záživná a osobní pro lidi, kteří tady pracují. A ti pak byli spokojení a získávali u nás všechno potřebné k tomu, aby se mohli plně soustředit na kvalitní pomoc svým studentům.

Snažím se, aby každý, kdo tady pracuje, měl svou jasnou zodpovědnost, která se co nejvíce kryje s tím, co ho baví. Já sám už si bohužel neužiju přímo té zpětné vazby od studentů jako lektoři, ke kterým někdo přijde a řekne: “Vy jste mě to během deseti minut vysvětlil tak, jako mi to nevysvětlil nikdo za posledních deset let!” Ale čtu ty zpětné vazby v dotaznících a mám z toho skvělý pocit.



Máte nějaké dotazy? Napište nám!

JÍLEK

Jazyková škola

Štefánikova 2

602 00 Brno

Jazyková škola Jílek - Brno

Jací jsme a o co usilujeme


V Jazykové škole Jílek pohlížíme na jazykové kurzy očima studentů. Vše, co děláme, je zaměřeno na to, abyste dosáhli maximálního pokroku, cítili se příjemně a pozitivně motivováni. Jen tak může být výuka jazyka dlouhodobě efektivní a smysluplná. Díky více jak třicetileté praxi nabízíme osvědčený a komplexní systém vzdělávání postavený na propojení drilové a komunikativní metody, který zajišťuje studentům ty nejlepší výsledky. Jazykové kurzy u nás probíhají celoročně ve třech semestrech.