Lenka Příhodová | Lektorský tým | Jazyková škola Jílek Brno
608 33 22 10 kancelar@jsjilek.cz Dnes 9:00 - 12:00 - celý týden

Lenka Příhodová

Lenka Příhodová

Při učení se kreativně vyřádím a ještě lidem něco předám

Pro lektorku Lenku je francouzština srdcovka už od mala. Věnovala se nejen studiu jazyka, ale také hraní ve francouzském divadle, díky kterému ve Francii strávila nejedno léto. Rozhodla se ale také studovat biologii, aby mohla pomáhat ostatním. “Myslím, že starání se o druhé patří k učitelství. Člověk by měl dbát o blaho svých žáků,” říká s úsměvem.

 

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Bude to znít ohraně, ale asi učitelkou. Ve školce i ve škole jsme si hráli na učitele. Nebo na doktory. Baví mě se o někoho starat a pečovat, teď se k tomu ještě přidalo vzdělávání. Myslím, že právě starání se patří k učitelství. Člověk by měl dbát o blaho svých žáků.

 

Neuvažovala jsi o medicíně než zvítězilo učitelství?

Nezvítězilo úplně. Rozhodla jsem se studovat dvě školy a k tomu pracovat. Francouzštinu studuju na filosofické fakultě a k tomu mám ještě molekulární biologii a genetiku na přírodovědecké fakultě, takže polodoktorská cesta tam pořád někde je. Zkoumám nádorová onemocnění, od toho si odskočím tu a tam do jazykovky, ale chtěla bych, aby se to v budoucnu otočilo a od učení bych si odskakovala do laboratoře. (smích)

 
Co byl ten jazýček na vahách, který tě přiměl upřednostnit učení?

Francouzština je moje srdcovka už od gymplu. Měli jsem na škole francouzské divadlo, takže jsem šest let hrála, jezdila jsem s ním na soutěže, zájezdy a dvě léta jsem byla v Avignonu, kde se koná největší divadelní festival pro amatérská i profesionální divadla, který trvá celý měsíc a je to vždycky obrovská událost. V rámci toho amatérského jsme tam vystupovali. Svůj podíl má ještě moje starší ségra, která dělala francouzštinu, a když začínala, tak na mě mluvila francouzsky. Mně bylo tak osm deset let a vůbec jsem jí nerozuměla. Koukala jsem a nevěděla, co chce, tak začala gestikulovat až jsem to pochopila (smích), to byl taky velký impuls.

Ten jejich egocentrismus, to asi vystihuje Francouze ze všeho nejlíp.

 

Měla jsi na škole štěstí na učitele? Zatím to tak zní.

Velké štěstí. Naší francouzštinářce se říkalo Šušu kvůli příjmení, ale zároveň je to ve francouzštině něco jako zlatíčko nebo drahoušku. Ona byla přesně taková. Neměla konvenční výuku, nechávala to hodně na studentech, aby přemýšleli. Zadávala nám věci a úkoly, ale de facto hodina spočívala v tom, jak moc to student pochopí, a jak moc se budou všichni angažovat.

Navíc jsem chodila na šestileté gymnázium, kde jsme si ve třeťáku ve čtvrťáku volili semináře. Měla jsem díky tomu třeba devět hodin francouzštiny týdně z těch asi dvaceti, plus divadlo, plus jsem jezdila na zájezdy, na kterých se bydlelo v rodinách a jedno léto jsem strávila v celofrancouzské skupině. Žádní Češi, jen já a francouzština.

 

Jaké máš zkušenosti z Francie?

Boží a děsivé zároveň. (smích) Bylo mi nějakých šestnáct, když jsem v Praze nasedla na autobus, zamávala rodičům a odjela jsem na čtyřiadvacetihodinovou cestu kamsi, bez Facebooku a podobných věcí, kde na mě měl někdo čekat. Po příjezdu tam nikdo nebyl, protože Francouzi, takže jsem tam hodinu čekala s kufrem větším než já. Když si pro mě nakonec přijeli, tak mi nadšeně začali vykládat o představení, na kterým byli. Pak mě s úsměvem do všeho zapojili a bylo. Cesta do neznáma byla ale rozhodně k nezaplacení. Jak se člověk pohybuje v prostředí, které má rád, a které zároveň nezná, ale zároveň má pocit, že tam patří, je to skvělý pocit.

 

Jak se ti líbí Francouzi jako lidi?

Měli jsme jednoho lektora ještě na gymplu a na konci, když odcházel, tak jsme mu dali takovou knížku. Na přebalu byla mapka Francie a všude okolo napsané “to není Francie, to není Francie, to není Francie”. Ten jejich egocentrismus, to asi vystihuje Francouze ze všeho nejlíp. Lidi z rodin a divadla, co jsem poznala, jsou taková směska. Někteří byli víc přístupní, někteří méně, ale všichni mají rádi dobré jídlo a dobré víno. Líbí se mi i ta atmosféra, která často ve Francii panuje. Ne všechno se řeší, ne všechno se hrotí. Na druhou stranu jsou trošku moc flegmatičtí a docela arogantní (smích). Chvíli jsem uvažovala, že bych tam žila, ale kdo ví, jak to bude.

 

Co tě drží s takovým zájmem o jazyky u biologie?

Realita je taková, že by mě mrzelo nemít tu školu hotovou. Jinak se mi ale líbí, že je to zaměřené na člověka, spojené s nádorovou medicínou a ve spolupráci s nemocnicemi. Mě vždycky fascinoval člověk a tělo a to, jak má příroda všechno zařízené. Jak je všechno spojené a líbí se mi, když člověk umí fungovat s přírodou. Sice mám zkušenosti z business firmy, ale nejsem podobným korporacím moc nakloněná. Po půl roce stráveném na Azorách, v panenské přírodě, člověk získá úplně jiný pohled na věc. Lidi jsou tam závislí na klimatických podmínkách a soužití s přírodou. Využívají všechno kolem sebe. Je tam spousta geotermálů, takže oni třeba i jídlo vaří tak, že vykopou díru v zemi a tam si uvaří oběd. Nejsou nějací pravěcí lidi, jak o nich ti “evropští Portugalci” mluví, ale mají recept, jak žít s přírodou.

 

Proč sis vybrala studium nádorových onemocnění?

Celý obor je zaměřený na genetiku a během studia si můžeš vybrat, jestli chceš studovat kytičky, zvířátka nebo lidi. Mě zajímá člověk a tohle je specializované právě na nádorovou medicínu. Je to jednak hodně aktuální a mimo to je to oblast, do které farmaceutické firmy investují peníze. Je to jedno z nejpodporovanějších odvětví, ve kterém se člověk může dobře realizovat.

 

Jak vypadá tvoje práce v laboratoři?

Snažíme najít, respektive ví se, že existuje mikroRNA, která je zvýšená nebo naopak snížená u určitých onemocnění. Ta se porovnává zdravými buňkami, a když jsou třeba zvýšené, tak se snažíš najít inhibitory, které to vychytají. Ono to zní takhle sice strašně krásně, ale když potom samotná práce v laboratoři spočívá v tom, že jsi v boxu a jen tak si tam sám tři hodiny něco pipetuješ a přendáváš z misky do misky, je to piplačka.



Jak ses dostala k Jílkovi?

Narazila jsem na Jílka rok před tím, než jsem se přihlásila, ale nevyhovovaly mi tenkrát termíny pohovorů, tak jsem počkala. Navíc znám Týnu Ulrichovou, tak jsme se o tom bavily. Potřebovala jsem nový impuls a chtěla jsem dělat takový to dobro na světě. (smích). Šla jsem sem ale jako Tabula Rasa a měla jsem z toho doopravdy dobrý pocit, a když jsem pak viděla Páju, Evču, Michala a Aničku, tak na mě všichni působili příjemným, přátelským a otevřeným dojmem. Ze začátku jsem z toho měla dojem, že to tady všechno dělají lidi na správným místě. Školení pak bylo taky super, člověka to posunuje dál. Bylo to hodně náročné a pro mě extra. Byla jsem po půl roce pobytu v ráji na Azorách na Erasmu, u toho jedna práce, kde všichni chodí v oblecích, dvě školy, a do toho školení.

 

Co jsi říkala na dril?

Měla jsem trošku strach, jak to budu zvládat. Snažím se učit hodně kreativně a dril mi nejdřív přišel hodně osekaný, ale funguje výborně. Přijde mi dobře zacílený a přesně sedí tam, kde ho používáme. Hned na začátek jsem dostala kombinovaný kurz, takže se vyřádím kreativně a zároveň studentům pomáhá s učením dril, což je prostě ideální. Takhle spokojení studenti se pak dají strašně dobře namotivovat, aby třeba dělali domácí úkoly a tak. Celkově mě na tom učení baví, jak je každá skupina, ale i každý člověk úplně jiný.

 

Měla jsi už nějakého nezapomenutelného studenta?

Asi to bude jedna paní, které je už přes šedesát. Její maminka byla Francouzka, ale žily tady v Brně, a její maminka na ni nikdy nemluvila francouzsky a ona až teď má chuť se naučit francouzsky a podívat se do Francie. Přijde jí totiž líto, že dřív se tomu nevěnovala, takže by chtěla odjet a v nějaké útulné kavárničce si francouzsky objednat kávu s croissantem. Takoví lidé mě motivují.

 

Stíháš něco ve volném čase?

Nestíhám ani spát (smích), ale ráda se vzdělávám. Chodím na různé přednášky a tak. Když člověk chce, tak si ten čas udělá prakticky na cokoliv. Snažím se si najít čas na sebe, jen tak zajít na kafe, nic nedělat, jen tak se dovzdělávat. Třeba na literaturu moc nejsem a mám hodně nedočtených knížek. Pokud jde o cestování, znovu bych chtěla na Azory, kde se mi fakt líbilo. Byli tam super lidi. Podobné zkušenosti jsou o tom, koho potkáš. Na určitý typy míst jezdí určitý typy lidí - a nám se sešla skvělá parta. Dokonce jsme se po Erasmu sešli v Praze. Láká mě ještě Kanada a nebo opuštěná místa. Třeba za polární kruh do Norska nebo na Island. Nebo třeba někam, kde můžu pořádně vyzkoušet potápění.


Máte nějaké dotazy? Napište nám!

JÍLEK

Jazyková škola

Štefánikova 2

602 00 Brno

Jazyková škola Jílek - Brno

Jací jsme a o co usilujeme


V Jazykové škole Jílek pohlížíme na jazykové kurzy očima studentů. Vše, co děláme, je zaměřeno na to, abyste dosáhli maximálního pokroku, cítili se příjemně a pozitivně motivováni. Jen tak může být výuka jazyka dlouhodobě efektivní a smysluplná. Díky více jak dvacetileté praxi nabízíme osvědčený a komplexní systém vzdělávání postavený na propojení drilové a komunikativní metody, který zajišťuje studentům ty nejlepší výsledky. Jazykové kurzy u nás probíhají celoročně ve třech semestrech.