Kateřina Holubíková | Lektorský tým | Jazyková škola Jílek Brno
608 33 22 10 kancelar@jsjilek.cz Dnes 9:00 - 12:00 - celý týden

Kateřina Holubíková

Lektorka angličtiny v Jazykové škole Jílek Kateřina Holubíková

To, co člověk ze sebe vyzařuje, dostane zpátky

Když lektorku Katku vzbudíte ve tři ráno, s přehledem vám odříká všechny německé předložky se třetím a čtvrtým pádem. Jazyky prý nasává jako houba. Miluje čtení a v dětství pro ni byl největší trest, když ji rodiče zakázali číst. Do Jazykové školy Jílek přišla, protože ji na internetových stránkách školy zaujala vyprávění dřívějších lektorů a chtěla to také zažít. „Každý lektor je tady něčím zajímavý, možná až lehce výstřední. Prostě takoví herci,” říká.

Katko, čím jsi chtěla být, když jsi byla malá? Vzpomeneš si?

Já si myslím, že takové ty klasiky jako baletka, krasobruslařka a doktorka. Můj tatínek byl totiž doktor. A také sestřička, protože moje maminka je sestřička. A učitelka vlastně také. (směje se)

 

Jak se to potom vyvinulo?

K tomu, abych se stala učitelkou jsem se dopracovávala poměrně dlouho, protože jsem při tom dělala ještě spoustu jiných věcí. Po mateřské to přišlo samo. (směje se)

 

Nový Zéland, to byla vážně srdcovka, strávila jsem tam celý rok a ta krajina tam, to je vážně kýč, fantazie. (směje se) Člověk tam najde všechno - deštný prales, hory, pláže. Navíc jsou tam strašně milí a přátelští lidi, jsou příjemně něco mezi Američany a Angličany, o kterých se říká, že jsou rezervovaní.

 

Co jsi dělala předtím? Kde jsi studovala?

Předtím jsem dělala různé věci. Nedostala jsem se na vysokou, kam jsem chtěla, a začala tedy studovat pomaturitní angličtinu. Pak jsem si řekla, že budu raději cestovat a pracovat. Rok jsem pracovala na Novém Zélandu a po návratu jsem začala pracovat v cestovní kanceláři, což mě bavilo. Potřebuji být v kontaktu s lidmi. Když jsem měla první dceru, tak jsem se na mateřské začala hrozně nudit a přemýšlela jsem, co dál. Nejdřív jsem chodila do jazykovky na italštinu, ty moje tři jazyky byly asi málo. (směje se) A pak jsem zjistila, že to je pořád málo a začala jsem studovat lektorství na pedagogické fakultě. Na webu Jazykové školy Jílek mě pak hrozně nadchly vyprávění dřívějších lektorů. Říkala jsem si, že to je něco, co takhle není ve všech jazykovkách, a že bych si to určitě ráda zkusila. Napsala jsem email, jestli nehledají lektora a oni se mi ozvali, že zrovna ne, ale že se mi ozvou, pokud budou. A pak jsem ani ne za půl roku šla na pohovor. Byla jsem celkem nervózní, protože jsem neměla žádnou profesionální praxi. Byla tam se mnou jedna absolventka pedagogické fakulty a jedna zkušená učitelka, která měla odučených x let. Tak jsem si řekla: „Aha, co tady vlastně dělám”? (směje se) Ve finále jsem zjistila, že si mě z těch tří vybrali jako jedinou. Jde tu trochu o něco jiného než o to, kolik má člověk praxe.

 

A vzpomeneš si na to, jak ses cítila, když jsi sem poprvé šla? Jak to na tebe působilo?

Na pohovoru jsem měla Filipa Slunského, což je takový uragán. Měla jsem z něj trošku respekt. Nevěděla jsem, co si mám myslet a navíc on se mě při tom pohovoru snažil lehce znervóznit tím, že se mě na něco zeptal. Chtěl ale samozřejmě vědět, jak budu reagovat na takové otázky studentů. Jestli mě to úplně zničí, anebo z toho nějak vybruslím. A víceméně se mi to podařilo. (směje se) I když bezprostředně po pohovoru jsem neměla takový ten „wow“ pocit, ale byla jsem úplně příjemně překvapená, že mi napsali.

 

V čem si myslíš, že je Jazyková škola Jílek?

V drilu, to je to hlavní, v čem se liší. A myslím si, že pokud pomineme tohle, vybírají se takoví lektoři, kteří jsou zajímaví, jak bych to řekla, něčím i lehce výstřední, zkrátka takoví herci.

 

Jaký máš vztah k jazykům?

Úžasný, jazyky jsem vždycky nasávala jako houba. Mám to po svém otci, který mluví ještě více cizími jazyky. Vždycky říká, že mu stačí chviličku poslouchat melodii a hned se chytí. Já jsem na základce měla povinnou ruštinu. Chtěla jsem se učit anglicky, ale bohužel na to nebyli učitelé, takže jsme měli němčinu. Ta mě ale shodou okolností hrozně bavila, měli jsme na ni naši češtinářku, která byla nejúžasnější učitelkou, jakou jsem kdy potkala! Uměla to skvěle podat a díky tomu mi němčina skvěle šla. Pořád jsem ale chtěla tu angličtinu. Člověk ji slyšel v písničkách a tak. A tak jsem vyhrabala tatínkovy učebnice pro samouky a někdy v sedmé třídě se začala učit sama. Pak jsem chodila na gymnázium do jazykové třídy, kde jsme měli angličtinu, němčinu a latinu a já si k tomu přibrala ještě nepovinnou španělštinu. Akorát tedy kámen úrazu byl, že začínala v šest ráno, což jsem vydržela jen jeden rok. V těch pubertálních letech vstávat v šest ráno dost dobře nejde. (směje se)

 

A po gymnáziu?

Hlásila jsem se jenom na žurnalistiku do Prahy, kde jsem si byla jistá, že mě s otevřenou náručí vezmou. (směje se) Ale asi jsem neměla dostatečnou tlačenku nebo nevím. Tak jsem si řekla – když mě nechce vysoká škola, tak já nechci vysokou školu! (směje se) Šla jsem na pomaturitní angličtinu do jazykové školy. Měla jsem z gymnázia super základy, zařadili mě do skupiny s nejvyšší úrovní, ale stejně i tam jsem měla tendenci se nudit. Říkala jsem si, proč platit za něco, kde se nudím, a po půl roce jsem odešla.

 

Učili vás tam i rodilí mluvčí?

Měli jsme jednoho Skota a jednoho Američana a ti byli výborní! Ale stejně mi to nemělo co dát. I když jsem z toho vlastně profitovala, protože s tím Skotem jsem pak asi rok chodila. (směje se) Zjistila jsem, že nejlépe se jazyk naučíš, když se umíš pohádat a já potřebuji opravdu hodně argumentů. (směje se) V tom jsem opravdu dělala velké pokroky. (směje se)

 

Figuroval pro tebe mezi těmi učiteli nějaký skutečný vzor?

Rozhodně ta třídní učitelka ze základky. To je úplně bez diskuze, byla prostě geniální. I když jsem němčinu nepoužila už čtrnáct nebo patnáct let a teď jsem po strašně dlouhé době byla na týden v Německu a anglicky jsem tam nepromluvila za celou dobu ani jednou. Nevím vůbec, kde se to ve mě vzalo, ale ta němčina tam pořád je!

 

Využíváš ve výuce něco, čím tě inspirovala?

Měla skvěle vymyšlený systém na vysvětlování gramatiky. Doteď mám schovaný svůj sešit z němčiny ze základní školy, a když ho otevřu, tak tam mám všechno krásně sepsané, barevně označené. Když mě někdo vzbudí ve tři ráno, doteď mu odříkám všechny předložky se třetím a čtvrtým pádem. Vidím je v tom sešitě napsané. (směje se) Sama coby studentka jsem se mnohokrát přesvědčila, že vysvětlování gramatických jevů jsem dobře pochopila až na vysoké. Je to dané samozřejmě tím, že to jsou složitější aspekty gramatiky, které se na gymnáziu až tak neprobíraly. Co si má člověk představit, když si v gramatické učebnici přečte, že tento čas se používá na perfektum, a perfekta se používají na zkušenosti? Co jsou zkušenosti? Postupem času jsem si na to také vyvinula systém, hlavně díky té vysoké. Ten program, který jsem studovala, byl jednoznačně nejlepší program na celé fakultě. Od začátku do konce.

 

To bylo na rok?

Ne, bylo bakalářské studium bez navazujícího magisterského, takže kompletně všechno zhustili do tří let. Tím pádem to bylo mnohem nadupanější pětileté učitelství. Už od prvního ročníku jsme měli i metodologii, bylo to perfektní, ani jsem nevěděla, jak dobře jsem si vybrala. Praxe mě naučila to, že studenti do toho opravdu nemají takový vhled, jako máme my po těch letech, a proto se snažím přijít na ten nejlepší možný způsob vysvětlování gramatiky. Aby to bylo jednoduché a abych ideálně našla nějakou analogii s češtinou, což je obtížné, protože to jsou diametrálně odlišné jazyky. Ale pro mnoho věcí se mi podařilo najít takové vychytávky, kde to funguje. To se mi na Jazykové škole Jílek líbí, že jsou tu pravidelné náslechy a funguje tu takové to, co slyšíš, tak to ukradni. (směje se) Na většinu aspektů gramatiky jsem si byla schopná materiály najít nebo jsem se inspirovala právě během náslechů.

 

Utkvěl ti nějaký z tvých studentů v paměti?

Určitě mi jich utkvělo více, ne jen jeden. Ale v jedné skupince ve firmě jsem měla pána, který byl ze začátku opravdu ostýchavý a tvrdil, ať se ho na nic neptám, že jen pozoruje.Během toho roku se ale začal více zapojovat a hlavně na jeho úkolech je vidět, že se ohromně posunul. Pořád měl ostych mluvit, ale posunul se jako málokdo. Zjistila jsem, že je opravdu nutné dávat studentům domácí úkoly, protože oni se jinak opravdu neobtěžují se na tu látku během týdne podívat. Spousta lidí se zaklapnutím učebnice zapomene, že má angličtinu a vzpomene si až půl hodinu předtím, než má další hodinu.

 

Jsi spíše lektorka, která studentům tyká nebo si raději zachováváš odstup?

Je to zvláštní, většinou studentům tykání nabízím, ale většinou zůstáváme u vykání, což je zvláštní. Říkáme si jménem, ale vykáme si, hlavně ve firmách. Samozřejmě ale záleží na skupince.

 

Jaký máš vztah k drilu?

Mám ho ráda, když ho není moc, protože je hrozně vyčerpávající. Když jsem měla 24 hodin týdně drilu, v jednom dni i osm hodin, tak to pro mě bylo opravdu náročné. Chodila jsem domu vyčerpaná. Nechtělo se mi  mluvit na děti, člověk už byl vymluvený. Pokud je to intenzivní drilový víkendový kurz, tak se to dá, já mám hodně energie, dokážu se vybičovat.

 

Jak bys dril popsala?

Samostatný dril vytržený z kontextu nemůže být až tak efektivní. Je efektivní, pokud se kombinuje s komunikativní metodou. Mám tuhle kombinaci opravdu hodně ráda. Zvláště u začátečníků, kdy se jede podle učebnice. Studentům to hrozně pomáhá, zapíše se jim to do hlavy, je to prostě sto a jedna, funguje to mnohem lépe.

 

Co děláš, když nepracuješ?

Věnuji se dětem, teď jsem si to zařídila tak, abych neměla tolik večerních kurzů, protože tím celkem trpěly. Snažím se je nezanedbávat. Jinak hrozně ráda čtu, nepotřebuji k životu televizi, čtení je pro mě největší relax. Zároveň také ráda cvičím a chodím běhat, člověk pak opravdu vypne. Nikdy jsem tomu nevěřila a běhání jsem nenáviděla, hlavně na základce. Tatínek byl doktor, takže jsem si od něj vždycky nechala napsat omluvenku, abych nemusela běhat. (směje se) Nikdy jsem to neuměla, měla jsem problém s dýcháním a když jsme běželi 1 500 metrů, tak jsem v cíli omdlévala. Jednou jsem se ale rozhodla, že už to nejde nic nedělat, jenom chodit na procházky a začala jsem cvičit a hrozně se mi zvedla kondice. Pak jsem se jednou rozhodla, že si půjdu zaběhat a najednou jsem zjistila, že to udýchám.Chodím běhat do Wilsonova lesa, v průměru uběhnu tak pět kilometrů a vážně si to užívám.

 

Poprvé tě k tomu někdo přiměl?

Přítel je fotbalista, a když nemohl jet na trénink kvůli práci nebo škole, tak si šel zaběhat a jednou jsem tedy šla s ním. Ze začátku se se mnou samozřejmě strašně zdržoval, ale obětoval se a dal mi instruktáž. Hodně s ním sportuji, chodíme na squash a tak.

 

Co čteš?

Je toho hodně, nebaví mě literatura faktu, mám ráda knížky, který jsou napínavé. Mám ráda třeba Game of Thrones, knížky čtu v angličtině. Mám jinak opravdu široký okruh oblíbených knížek, čtu hodně. Když jsem byla malá, tak mě rodiče trestali tím, že mi nedovolovali číst. (směje se)

 

Cestuješ ráda, máš nějakou oblíbenou zemi?

Nový Zéland, to byla vážně srdcovka, strávila jsem tam celý rok a ta krajina tam, to je vážně kýč, fantazie. (směje se) Člověk tam najde všechno - deštný prales, hory, pláže. Navíc jsou tam strašně milí a přátelští lidi, jsou příjemně něco mezi Američany a Angličany, o kterých se říká, že jsou rezervovaní. Je to zkrátka blízké té naší mentalitě, ale zase věci, které mi na Češích vadí, tam nejsou. Nezávidí si, nejsou posedlí tím, co je kde levnější a tak. Není jim jedno, v čem žijí. Ta země je nádherná a oni si toho váží a udržují to. Pak mám ráda Itálii, Řecko, už jen tím, že jsem napůl Řekyně, tak je mi to blízké. Celkově ale nemám problém s lidmi nikde, je to o člověku, nemám ráda ty klasické stereotypy, že ti jsou takoví a tu jsou makoví. Procestovala jsem toho hodně a vždycky to, co člověk ze sebe vyzařuje, dostane zpátky.

 

Máš do budoucna nějaký sen?

Aby mě pořád bavilo učit. Měla jsem strach, že už mě to přestane bavit, ale jsem pořád příjemně překvapená. I když člověk dělá to stejné, není to pořád to stejné. Můj sen je, aby mě to bavilo pořád. Nechtěla bych mít práci, do které bych chodila s odporem.



Máte nějaké dotazy? Napište nám!

JÍLEK

Jazyková škola

Štefánikova 2

602 00 Brno

Jazyková škola Jílek - Brno

Jací jsme a o co usilujeme


V Jazykové škole Jílek pohlížíme na jazykové kurzy očima studentů. Vše, co děláme, je zaměřeno na to, abyste dosáhli maximálního pokroku, cítili se příjemně a pozitivně motivováni. Jen tak může být výuka jazyka dlouhodobě efektivní a smysluplná. Díky více jak dvacetileté praxi nabízíme osvědčený a komplexní systém vzdělávání postavený na propojení drilové a komunikativní metody, který zajišťuje studentům ty nejlepší výsledky. Jazykové kurzy u nás probíhají celoročně ve třech semestrech.