Petr Sedlák | Lektorský tým | Jazyková škola Jílek Brno
608 33 22 10 kancelar@jsjilek.cz Dnes zavřeno - celý týden

Petr Sedlák

Lektorka angličtiny, němčiny a francouzštiny v Jazykové škole Jílek Petr Sedlák

Lektor musí být se studentem na stejné lodi

Se stejnou lehkostí, se kterou procestoval celou Evropu, zdolává jeden po druhém i evropské jazyky. Petr je energický lektor s příjemným hlubokým hlasem. Věnuje se zubařině a jeho koníčkem jsou prostě lidé. Přestože má neuvěřitelný přehled, hovoří o tom s pokorou, a to, že v Jazykové škole Jílek začal učit už v sedmnácti letech, považuje za jednu z nejlepších životních náhod. „Atmosféra, lidi i celkový přístup. Jazykovka ovlivnila celý můj život,” prozrazuje.

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?

Chtěl jsem být veterinářem jako velká část mé rodiny. Potom také strojvůdcem. Nedávno jsem našel nějaké dílo z výtvarky a tam bylo, že jsem chtěl být diplomatem. To mi mohlo být tak deset, potom už přišly samé pragmatické volby. Čistokrevně vysněná byla asi tahle povolání.


Co jsi studoval?

Chodil jsem na francouzské gymnázium tady v Brně. Nevěděl jsem, do čeho jdu, ale vlastně to byla dobrá náhoda, protože mě to bavilo. Učím v Jílkovi už od gymnázia, chodil jsem sem jako student a oni potom z nějakého důvodu chtěli, abych tady učil. (směje se) A tak jsem začal, k jazykům jsem vždycky tíhnul poměrně silně. Z gymnázia jsem chtěl jít na různé obory, zajímalo mě úplně všechno. Hlásil jsem se asi na deset škol, na práva, na VUT, na medicínu, na mezinárodní vztahy, na VŠE, na politické vědy do Francie. Do toho jsem ale nešel, protože se tam platí školné a ani další náklady nejsou zrovna malé. Také mě ovlivnilo, že jsem pracoval v jazykovce, proto jsem zůstal v Brně, přestože jsem chtěl jít do zahraničí. Nakonec mi z toho nějakým způsobem vypadla medicína, ani nevím jakým. (směje se)


Myslím si, že je potřeba vykání odbourat. Je to součást takové rigidní trochu úřednické tradice  z Rakouska-Uherska, kdy se hraje na tituly a ne na to, co člověk umí. Vykání je nežádoucí bariéra vůči lidem.

Nevíš?

Říkal jsem si, že o přírodních vědách toho vím méně než o humanitních, tak jsem šel raději studovat přírodní vědy. Vždycky mě zajímalo všechno. Spousta lidí na to řekne “super”, ale ono to není super, člověka to svým způsobem omezuje. Nemůže se soustředit na jednu věc. A já jsem přesně ten typ člověka. Sice si zaměření čím dál více zužuji, ale v porovnání s okolím mám takové univerzalistické snahy. Chci umět všechno a ve finále třeba neumím nic anebo to neumím tak dobře, jak bych chtěl. (směje se) Na medicíně jsem původně studoval všeobecné lékařství, až pak jsem přešel na zubaře. Zajímalo mě lidské tělo, zvědavý jsem byl i na atmosféru školy.


Jaké to bylo?

V porovnání s gymnáziem, které mi ze všech vzdělávacím institucí dalo nejvíce, jsem byl trochu zklamaný. Mám tisíc důvodů nadávat na základní školu a dalších tisíc na vysokou, ale na gymnázium nedám dopustit. Byla to výborná zkušenost, postupovali jsme podle francouzských osnov a místo memorování nás učili přemýšlet. Maturoval jsem třeba z dějepisu francouzsky, a to mě hrozně bavilo. V maturitní slohové práci jsem se zabýval příčinami druhé světové války. Nebylo to o tom nasolit tam nějaké letopočty, ale vymyslet, proč se to stalo. Anebo z fyziky, nešlo o vzorečky, ale o logického dobrání se výsledku. V tomhle smyslu mě vysoká zklamala. Asi jsem od toho očekával moc. Vytratil se osobní přístup a učitelé už nebyli takovými osobnostmi. Nebo byli, ale jako vědci, ne jako učitelé. Bylo pozitivní, že to byl záhul. Vzpomínám si na první okamžik, kdy jsme se všichni shromáždili ve velké hale a přišla profesorka a říká: “Vítám vás na fakultě a řeknu vám vtip. Dáte telefonní seznam před filosofa a před medika a filosof se zeptá Proč? a medik Do kdy?”. (směje se) A je to pravda, protože teď jsem schopen naučit se úplně cokoliv a odolat stresu. Došel jsem tam, kam jsem chtěl. Poznal jsem lidské tělo a pak jsem úspěšně přestoupil na zubaře. (směje se)


Proč sis vybral právě zubařinu?

Po třech letech studia a práce pro Jílka jsem měl pocit, že je to takové správně flexilbilní. Chtěl jsem se ale věnovat věcem, které mě baví, a na rok jsem tedy školu přerušil. Splnil jsem si sen a cestoval jsem po Číně a Indii. Chtěl jsem si od všeho odpočinout, ale zároveň zůstat studentem, tak jsem jsem začal studovat ještě ekonomku. V univerzitním informačním systému jsem si našel, že si mohu zapsat zubařské předměty a chtěl jsem zkusit, jestli mě to bude bavit. A bavilo, je to takové řemeslo. Učení a práce s lidmi mě hrozně baví, ale celý život se živit kecáním, jak já říkám, není úplně… Asi by mi chybělo něco vyrábět, nějaká manuální činnost. Ve stomatologii jsem ji našel. Můj sen je to skloubit. To je jedním z důvodů, proč jsem nepokračoval ve všeobecném lékařství, protože člověk se medicíně musel věnovat naplno a všechno tomu obětovat. Mě by to bavilo, ale ne za tuhle cenu. Zubařina se dá nakombinovat i s něčím jiným. Ráno léčit, večer učit. Pracuji od osmi do devíti každý den, musím se uživit, takže nemám jinou možnost, ale v podstatě mě to všechno baví. (směje se)


S rozhodnutím jít na zubaře jsi tedy spokojený.

Ano. Původně jsem chtěl dělat oční, ale do toho jsem nešel z administrativních důvodů, protože atestace trvá celých osm let, z čehož prvních pět let strávíš na všeobecné interně. Takže dohromady jedenáct let, šest let školy a poté dalších pět. Do toho se mi nechtělo. V zubařině máš už po pěti letech školy oprávnění dělat sám na sebe. Já do toho asi nepůjdu, nebudu se na to cítit, ale teoreticky bych mohl. Budu si o tom moct rozhodnout sám. Když usoudím, že mi bude stačit rok práce pod někým, tak do toho půjdu. Možná to bude trvat déle, uvidím.


Mluvil jsi o cestování, jak dlouho jsi byl v Indii a Číně?

Měsíc v každé zemi. Únor jsem byl s přítelkyní, která vystudovala čínštinu v Číně. Nikoho jsme tam neměli, cestovali jsme jen tak po hostelích. Byli jsme v Pekingu, v Šanghaji a v provincii Se-čchuan. V Indii jsem byl sám. Měl jsem tam jet na praxi, ale nepodařilo se mi dohodnout se s tou zubařskou organizací. Přesto jsem tam ale jel. Ve finále jsme měl jen letenku, což bylo dobré, protože mě to nijak neomezovalo a cestoval jsem po vlastní ose.


Proč jsi zvolil tyhle země?

Protože je to úplně jiná kultura. Když to vezmu jazykově, tak třeba i hindština vychází ze sanskrtu, stejně jako řečtina a čeština, ale čínština a Čína je zkrátka ´jiná kultura. Vyvíjela se úplně samostatně a nemá s indicko-euroamerickou kulturou vůbec nic společného. To mě fascinovalo. S Luckou, mojí holkou, jsem prožil ty roky, kdy studovala, a kradl jsem jí knížky. Otravoval jsem ji s ptaním, jak se řekne to a jak se řekne tamto a ledacos jsem se o čínštině dozvěděl. To mě ještě více přitáhlo. Čínská kultura má svá negativa, Číňané jsou hodně materialističtí. Jeden Lucčin spolužák si vzal Číňanku a rok tam s ní žil, ale donutil ji se vrátit. Přestěhovali se do Uherského Hradiště. (směje se) Indie je také jiná kultura, po Evropě jsem cestoval strašně moc, ale chtěl jsem poznat něco úplně jiného. Jak jsem byl v Indii sám a nic jsem neměl, tak člověk musel nějak přežít, i proto to byla dobrá cesta, dobrá zkušenost. Pak jsem ještě byl na Kubě.


To je asi také úplně jiný svět.

Zase tolik ne. Mluví tam španělsky, což z Kubánců dělá takové temperamentní převlečené Španěly. (směje se) To byla výhoda, protože jsem se tam naučil španělsky. Kubánská španělština mi přišla mnohem srozumitelnější než ta španělská. Španělé šišlají. Bydleli jsme u místních, večeřeli s nimi a bylo hrozně zajímavé si s nimi povídat a dozvídat se o kubánské kultuře.


Když se vrátím k jazykům, vzpomeneš si na nějakého lektora nebo učitele, který v tobě vášeň pro jazyky posiloval? Někdo, koho obdivuješ?

Myslím, že mě jako malé děcko ovlivnilo to, že jsem dostal počítač, kde bylo všechno v angličtině. Z toho senilního pohledu to dneska děcka mají jednoduché, protože mají všechno v češtině, to za nás nebylo. Táta obchodoval s počítači, takže jsem měl počítač už v první třídě, což mi dalo před ostatními velký náskok. Rodiče vystudovali mezinárodní vztahy. Mamka umí dobře čtyři jazyky, táta taky. Rozhodně jsem ale nešel na gymnázium kvůli rodičům. Chtěl jsem se jazyky naučit, bylo to moje rozhodnutí. Vzpomínám určitě na angličtinářku, za kterou si doteď chodím popovídat. Ta mi pomáhala v mých angličtinářských začátcích. V jazykovce pak Filip Slunský, to byl můj guru. Když jsem přišel, bylo mi sedmnáct a s ním jsem tady prožil většinu své profesní kariéry. Považuji to za součást mého neformálního vzdělávání. Byl jsem sedmnáctiletý pako a měl jsem stejný status jako všichni ti chytří charismatičtí lektoři. To považuji za velkou školu.


Takže tě to obohatilo jak profesně, tak osobnostně?

Ano, je to skvělá práce, jsem za to hrozně rád. Kdysi sem totiž chodila mamka. Já jsem si na gymplu chtěl dělat FCE certifikát a váhal jsem mezi státní jazykovkou a Jílkem a ona mi poradila, ať jdu do Jílka. Kdybych sem na ten kurz nešel, v životě bych pak nedostal takovou příležitost. Jazykovka zkrátka ovlivnila celý můj život. Myslím, že jsem se odklonil od formálního vzdělávání, které ne že by bylo úplně k ničemu, ale v dnešní době se hrozně přeceňuje. I u nás se hraje na tituly, doktory a inženýry. Tohle mi otevřelo oči. Šel jsem sem už v tak mladém věku a lektoři se se mnou museli piplat. Učil jsem se od nich i od studentů. Je to práce, která tě otevře.


Funguješ podobně teď ty pro nováčky?

Jako supervizor určitě ano.


Jaké to je?

Zaprvé je to součást dluhu, který vůči jazykovce mám. Zadruhé to naplňuje touhu člověka zanechat někde stopu, tohle může být příležitost. A také mě to obohacuje, učím se pochopitelně i od začínajících lektorů. Vůbec nic neznamená, že někdo má odučeno pět let a někdo pět měsíců. Ten člověk ti vždycky může osobnostně něco dát.


Učíš raději dril nebo komunikativní metodu?

To záleží na tom, jak se zrovna lektor cítí. Spousta lidí mluvila o vyhoření a já jsem se na to tak nějak připravil, mám výhodu v tom, že učím tři jazyky. Hodně lektorů učí jenom angličtinu a pak už je to v nějaké fázi nebaví. Já jsem na to měl trochu náběh ve třeťáku, bylo to ovlivněné i medicínou. Naštěstí se ale rozjela francouzština, takže jsem to měl pestřejší. Pak jsem celý rok vypustil angličtinu. Mezitím jsem se naučil německy a začal němčinu učit. Prožil jsem si znovu, jaké to je začínat s novým jazykem, což bylo perfektní. A teď to mám hodně rozvrstvené, a to je super. Kupodivu je pořád kam se pohybovat, i při mém fosilním věku. (směje se)


Jak bys dril popsal někomu, kdo ho nezná?

Je to metoda, která byla původně vyvinutá k tomu, aby se člověk s co nejmenší námahou co nejrychleji naučil cizí jazyk. Třeba Američané japonštinu. Dril údajně vznikl v Americe. Slouží k tomu, aby si člověk zautomatizoval určité konstrukce, určité věty, podle toho, na jaké je úrovni. Aby neztrácel energii přemýšlením nad větnou konstrukcí a mohl na ni nabalovat další věci. Nejvíce se osvědčila kombinace drilu a komunikativní metody, studenti odchodili dril a díky tomu měli zafixované určité základy. V tom si byli jistí a neřešili to, měli to přirozeně v sobě a mohli v komunikaci vymýšlet složitější věci. Nevýhodou je, že student je v drilové metodě vlastně voděný za ručičku, není nucen nic vymýšlet.


Je pro tebe dril vyčerpávající?

To je hodně relativní. Je to hlavně o lidech. A také o akustice. Mám totiž hluboký hlas, už dvakrát jsem po nějakém zběsilém maratonu učení skončil na obstřiku hlasivek. Hluboký hlas se snadno unaví. Chodil jsem i k logopedovi, abych se naučil mluvit úsporně a dobře a teď si všímám hodně akustiky v místnosti. Záleží i na počasí, když je hodně nízký tlak vzduchu, tak se mi mluví lépe než třeba dneska, kdy je vysoký. Různé místnosti mají různé akustické vlastnosti, řešil jsem to i s inženýrem v CBI, kde je skvělá akustika. Mají tam sádrokartonové zdi, které zvuk pohlcují. Čím tvrdší povrch, tím více se zvuk odráží a dá to větší námahu. U drilu musíš mluvit pořád, takže to poznáš. Nejvíc je to ale o lidech, někteří tě nabijí. Většinou to funguje, pokud je tam nějaká chemie. To se tedy říká spíš v lásce, ale platí to i u lektorování. (směje se)


Jaký jsi typ lektora? Tykáš si se studenty?

Jak už jsem říkal, mám rád neformální přístup. Říkám si, že když tykání funguje ve skandinávských jazycích, kde vykání mají, ale používají ho jenom při velmi formálních příležitostech, proč by nemohlo fungovat u nás. Myslím si, že je potřeba vykání odbourat. Je to součást takové rigidní trochu úřednické tradice z Rakouska-Uherska, kdy se hraje na tituly a ne na to, co člověk umí. Vykání je nežádoucí bariéra vůči lidem. Někdy to nejde a nemá smysl to hrotit, ale takových případů je minimum. Jsem určitě pro přátelskou atmosféru a vnímám pozici lektora jako staršího kamaráda nebo někoho, kdo je na stejné lodi, akorát ví více. A je potřeba studentům jít příkladem, nenutit je. Motivovat je tak, aby si řekli: “Když to zvládl on, tak já to zvládnu taky.”


Vzpomeneš si na nějakého studenta, když potřebuješ dobít baterky? Někdo, kdo se hodně posunul anebo se s ním stále stýkáš?

(směje se) Ano, určitě. Moji studenti se většinou pohybují tady v Brně a když jdu přes Českou, tak pravidelně tak minimálně tři z nich potkám. Takže se stýkám s kdekým. (směje se) Je to hrozná výhoda. Když něco potřebuji, instalatéra nebo právníka, tak si vzpomenu na někoho, koho jsem učil. (směje se) Ale i lidsky, na učení je super, že se setkáš s mnoha typy lidí, kteří reagují na stejné věci tak odlišně, třeba právě na učení. To mě dosud fascinuje.


Proč myslíš, že je důležité učit se cizí jazyky?

Jednak proto, aby se neválčilo. To je první věc, která mě teď napadla, což je takový extrémní případ, kam až to může dojít. Také proto, že jazyky zvyšují porozumění mezi lidmi. Když umíš česky, tak se domluvíš s patnácti miliony Čechoslováků. Když umíš anglicky, tak k tomuhle číslu můžeš přidat další tři miliardy. Když se učíš německy, tak dalších sto milionů, když francouzsky tak dvě stě milionů určitě. Je to rozdíl. Můžeš pokecat s více lidmi. Je to posilovna mozku, zvyšuje to rozhled. Takové to klišovité trapné rčení, kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem, podle mě platí. Rozhodně mě to obohacuje. Když umím německy, připadám si mnohem mocnější (směje se). Rozumím více věcem, jak jazyk funguje, jak lidé uvažují. S Němci máme mnoho společné historie. Je pravda, že dneska se s každým Němcem domluvíš anglicky, ale osobnostně ti to strašně moc dá.


Máš o různých jazycích ohromný přehled. Plánuješ se učit ještě nějaký další jazyk?

Rozhodně. Postupně se mi to zužuje. Chtěl jsem umět všechny jazyky, ale teď se chci naučit švédsky anebo nějaký skandinávský jazyk. To byl takový prvotní důvod, proč jsem se začal učit německy. Němčina a švédština jsou si totiž hodně podobné, ale na švédštinu je těžké sehnat lektora, tak jsem začal s němčinou. Tady v jazykovce jsem se tady sčuchnul s lidmi, díky kterým jsem se naučil snadno, rychle a levně německy. (směje se) Dobrá věc na učení je také, že si to člověk sám procvičí. Občas dělám to, že si studenti musí navzájem vysvětlovat nějakou gramatiku, protože je to donutí si uvědomit a zapamatovat. Beru to i jako kurzy pro sebe. Potom mě láká čínština, ale vím od děcek, kteří to studují, že to je hrozný boj a je třeba mít na to alespoň dvě hodiny denně. To bohužel nemám, tak jsem si říkal, že se radši naučím švédsky a zlepším si španělštinu. Pak ještě lektorka Elena přišla s ruštinou, tu bych se chtěl taky naučit. Chtěl bych se posunout dál, ale jak se říká: “Vím, že nic nevím.” (směje se) Řekl jsem si, že bych se měl soustředit na ty tři jazyky, které učím, abych je uměl dobře, a ten zbytek udržovat na komunikativní úrovni.


Co děláš, když nepracuješ?

Mám rád sport, do práce jezdím na kole, i v zimě. Ale bohužel na sport nemám moc čas. Pak mám rád lidi, ale mám i svoje introvertní momenty, je třeba to vyvážit. Vždycky říkám, že lidé jsou můj koníček, potkávat se s nimi třeba u piva. (směje se) Pak rád čtu a mám rád kulturu obecně. Jazyk a kultura spolu hodně souvisí, to je taková pseudopracovní záležitost. Mám rád divadlo, film, literaturu. Snažím se číst, ale teď to moc nestíhám, protože čtu věci do školy.


Co čteš obvykle za žánr?

Všechno možné, Lucka mi vždycky něco donese. Hodně odebírám Literární noviny, teď už bohužel vychází jen každý měsíc, ale je tam spousta zajímavých tipů. Zajímá mě literatura faktu, hodně tíhnu ke všem vědám, ale těch přírodních mám dost ve škole, tak doháním spíš ty humanitní. Hodně mě zajímá i politika a historie. Každé léto dělám takový projekt v Německu, kdy se sjedou lidé z deseti zemí Evropské unie a kromě toho, že se všichni poznají, tak se řeší identita Evropa a podobně. Chtěl bych také hrozně začít hrát na nějaký nástroj, ale nedokopal jsem se k tomu ještě.


Máš do budoucna nějaký sen?

Moc neplánuji. Anebo ano, ale intuitivně, ne vědomě. Vždycky mám nějaké věci, ke kterým se přichomýtnu, a řeknu si, že bych to mohl dělat. Ve stomatologii bych si chtěl otevřít vlastní ordinaci a kutit si svoje. Nemám chuť se pouštět do nějaké instituce. A v učení, vždycky mi něco spadne do klína a já se toho chytnu, takže ani nemám čas mít nějaký sen. Chtěl bych nějakou dobu pobýt v zahraničí, pracovat tam, abych nějakou kulturu konečně poznal, na což čekám, až dodělám školu. Říkal jsem si, že bych si mohl dodělat ekonomku a pak studovat ještě nějakého magistra. Ekonomii asi ne, tři roky stačí, ale chtěl jsem jít třeba na politické vědy do Francie, kde bych se živil jako zubař a vydělal si tak na studium. Anebo na diplomatickou akademii v Praze, to také není špatná věc. Nejdůležitější je být svobodný, což ti dá to, že něco umíš, že máš nějakou zkušenost. Když jsem byl mladý, tak jsem hrozně šel s davem a automaticky dělal věci, o kterých jsem nepřemýšlel. Třeba v Německu studenti vůbec nespěchají na vysokou, ale rok třeba dobrovolničí. Čím větší mám rozhled a jsem otrkanější, jsem schopen si více užívat života prostřednictvím věcí, které jsou dnešním marketingem označovány za nepodstatné.


Máte nějaké dotazy? Napište nám!

JÍLEK

Jazyková škola

Štefánikova 2

602 00 Brno

Jazyková škola Jílek - Brno

Jací jsme a o co usilujeme


V Jazykové škole Jílek pohlížíme na jazykové kurzy očima studentů. Vše, co děláme, je zaměřeno na to, abyste dosáhli maximálního pokroku, cítili se příjemně a pozitivně motivováni. Jen tak může být výuka jazyka dlouhodobě efektivní a smysluplná. Díky více jak dvacetileté praxi nabízíme osvědčený a komplexní systém vzdělávání postavený na propojení drilové a komunikativní metody, který zajišťuje studentům ty nejlepší výsledky. Jazykové kurzy u nás probíhají celoročně ve třech semestrech.